Andrstán

Andrstán

Klegova poezie stoji´ na obou strana´ch zdi, jak te´ pomyslne´, tak te´ berli´nske´. Sveˇt, Evropa, Brno. A nelze vsˇe poznat le´pe nezˇ zespodu: jak to chodi´ pro ty, kterˇi´ jsou tady doma, a pro ty, kterˇi´ jsou doma vsˇude. Za nadhledem cestopisu°, trapne´ poezie, hla´sˇek a prˇi´beˇhu° postavicˇek veˇzi´ ale smeˇr jediny´ – postoj a touha neota´cˇet se prˇed cˇi´mkoliv, co je prˇed na´mi, i kdyzˇ je to veˇtsˇinou pouze zˇivot, a to, jak rˇi´ka´val Seifert, mraziveˇ holy´. A neˇkdy prˇed Klegou nestoji´ ani sa´m zˇivot, ale jen ota´zka po du°vodu – a odpoveˇdˇ nic. Tehdy zby´va´ psa´t o tom, co chceme, ale co zrˇejmeˇ ani nedostaneme. Budeme o tom mluvit – a pak se to stane. Pak bude uzˇ cely´ sveˇt v undergroundu.