CinemaCon 2026 mi připomněl, proč se pořád těším do kina

Nejvíc mě samozřejmě dostala Odyssea Christophera Nolana. Nolan a antický epos? Promiňte, ale tady jsem se chytla skoro okamžitě. To je typ filmu, který si nechci „někdy pustit doma“. Chci ho vidět ve velkém sále, s dunícím zvukem a pocitem, že přede mnou se odehrává něco dechberoucího. Možná budu mít výhrady, možná mě to nesemele tak, jak doufám, ale stejně u toho chci být. U Nolana to tak prostě mám. Universal mě navnadil i Spielbergovým sci-fi Disclosure Day a hororem Other Mommy.

Filmy, kvůli kterým budu chtít zpátky do kina

Disney na mě šel samozřejmě přes nostalgii. Toy Story 5, další Doba ledová, hraná Moana, Mandalorian a Grogu… A já bych moc ráda tvrdila, že jsem nad věcí. Že další díly nepotřebuju. Že některé příběhy měly zůstat uzavřené. Jenže pak si představím Woodyho, Buzze, známou hudbu nebo návrat postavy, kterou mám spojenou s dětstvím, a jsem v háji.

U Toy Story 5 mám strach, protože čtyřka pro mě byla krásným rozloučením. Zároveň bych ale lhala, kdybych řekla, že mě pokračování nezajímá. Podobně to mám s Marvelem. Po Endgame už ve mně MCU nevyvolává takovou fanouškovskou radost, kdy jsem doslova odpočítávala dny do návštěvy kina. Jenže Avengers: Doomsday, Robert Downey Jr. jako Doctor Doom a spolu s ním návrat řady ikonických postav? To je tak zvláštní, riskantní a skoro drzý nápad, že ve mně okamžitě probudil zvědavost. Nevím, jestli to bude geniální, nebo zoufalé. Možná obojí. Ale přesně proto to chci vidět.

U Warnerů mám jasno hlavně díky Duně: část tři. Tady se ani nesnažím být objektivní. Villeneuveova Duna je pro mě jeden z nejsilnějších důkazů, proč kino potřebuju. Ten písek, ticho, politika, dechberoucí záběry a hudba, která člověku vibruje někde pod kůží… Tohle doma prostě není ono. První dva díly jsem v kině nechtěla jen sledovat. Chtěla jsem v nich na chvíli zůstat. Jestli bude třetí část ještě temnější a bolestivější, trochu se bojím, ale tím dobrým způsobem.

Hollywood vytáhl nostalgii, velká jména i popcornové sny

Sony mě zasáhlo na slabém místě jménem Spider-Man. Spider-Man: Brand New Day mě láká hlavně tím, že bychom mohli dostat osamělejšího Petera Parkera. A přesně to chci. Nejen další velkou multivesmírnou jízdu, ale Petera, který je unavený, zraněný, ztracený a stejně se znovu zvedne. Navíc mi to až nápadně připomíná mou oblíbenou konzolovou hru, takže ano, tohle bude velké.

A Beyond the Spider-Verse? Tam mám očekávání tak vysoko, že se toho skoro bojím. Předchozí dva filmy byly nádherné, hravé, dojemné a vizuálně úplně šílené. Jestli se jim povede finále, budu z kina nejspíš odcházet naprosto šťastná a emočně rozložená.

Do toho nový Resident Evil, další Jumanji a Zelda. Zkrátka jedna pecka vedle druhé. Teď už jen doufám, že jim to všechno vyjde a že nám v kině nadělí pořádnou vlnu nadšení.

Možná mě některé z těch filmů zklamou. Možná budu u některých remcat, že jsem čekala víc. Ale víte co? Teď mi to je skoro jedno. Po CinemaConu 2026 mám hlavně radost, že se zase můžu těšit. Na trailery, spekulace, první reakce, debaty po kině i ten zvláštní okamžik, kdy vyjdu ze sálu a film mi ještě chvíli běží v hlavě.