Duna: část druhá – Spektakulární podívaná, která vás donutí nedýchat | FILMOVÁ RECENZE

Bon voyage, Atreides!

Planeta Arrakis opět trpí pod krutovládou Harkonnenů. Ctihodný imperátor bodnul Atreidům kudlu do zad a společně s Harkonneny vyvraždil celý jejich rod. Mladý Paul Atreides unikl společně se svou matkou do pouště, aby vyhledali národ Fremenů a přidali se k jejich boji za lepší budoucnost. První díl končí a ten druhý na něj ihned navazuje. Snovají se plány na krvavou pomstu, některé postavy se vracejí a válce o Dunu již není možné zabránit. Ponoříme se hlouběji do písku, poznáme blíže své přátelé, i nepřátelé, a konečně se dozvíme, jestli je Paul vyvolený.

Lidstvo se dělí na dvě skupiny. Jedni mají načteno a přesně vědí, o co jde, a ti druzí, mezi které se bohužel řadím i já, civí na plátno a snaží se rozklíčovat ten obří ekosystém, ze kterého se dozvídá pouhé střípky. Duna je jeden z mála filmů dneška, která si nejenže obhájí svoji dlouho stopáž, ona ji dokonce potřebuje! Pokud byste ji totiž osekali, byť jen o půl hodinky, pravděpodobně by to vůbec nefungovalo. A ta největší legrace nastává v okamžiku, kdy odcházíte z kina a zjišťujete, že se zuřivě modlíte ke všem svatým, aby se Denis rozhodl natočit i třetí díl, který by byl potřebný k tomu, aby se uzavřel kompletní příběh mladého dědice Paula.

Duna: Část druhá

Audiovizuální orgasmus

Bylo těžké krotit očekávání, laťka byla nasazena příliš vysoko a selhání by hodně bolelo. Už jen očekávání samotné ponižuje samotný zážitek, protože každý ví, že když neočekáváš nic, můžeš dostat maximum. Navíc jsem před měsícem viděl vynikající Chudáčky (recenze zde →), takže jsem byl neskutečně rozmlsaný divák! A jaký byl tedy výsledek? Slovy Barneyho Stinsona – „počkej si“...

Nebudu vás už dále napínat přátelé, opět se mocně zadařilo. Troufám si řict, že předloha mistra pera Franka Herberta nebyla zostuzena. Když se nad tím zamyslím, tak ve své podstatě je Arrakis nudné, jednotvárné místo, samá poušť, samý písek, a nemělo by tam být nic moc k vidění, ale stačí si prohlédnout jeden síč a vy ihned pochopíte, že vaše předsudky nejsou na místě. A to ani nemluvím o mé největší slabosti – písečném červovi. A víte, co je lepší než písečný červ? Tří píseční červi, na kterých se prohánějí fremeni, připomínající jezdce bizárních koňských dostihů. Jsou to vskutku nádherné a děsivé potvůrky.

Vesmír není jenom Arrakis!

Zrovna když jsem začínal mít písku plné zuby a Javier Bardem začal připomínat komickou figurku ze světa Marvelu, přišla obrovská změna a já se ocitl na Giedi prima – rodné planetě ďábelsky plešatých Harkonnenů, kteří svým vzhledem nápadně připomínali mého redaktorského kolegu a knihkupce Tomáše. Najednou zmizí všudypřítomná nazlátlá barva a já se dívám na černobílou sci-fi verzi gladiátorských zápasů v harkonnenském podání. Oči mi vypadly z důlku a kutálely se až někam do první řady. Štěbetání v sále ustalo, lidé na pár minut zapomněli sledovat dění na instagramu, popcorn jim vypadával z úst a všichni jsme jako jeden muž civěli bez hnutí na to, co ten blázen Villeneuve dokázal přenést na plátno. Magnifique!

Čas se nachýlil

Kinematografie zase jednou ukázala svoji moc. Věřím, že ti, co sledovali pokračování Duny v IMAXu museli mít pocit, jako by se omylem dostali přímo doprostřed natáčení porna. Byl to silný zážitek, který se v dnešní době často v kinech nepoštěstí. Já jsem sice v IMAXu nebyl, ale svoji porci vzrušení jsem každopádně dostal. A víte vy, co jsem ještě dostal? Pohled na malé baby červíčky! Ano, právě teď vám píše spokojený a usmívající se Jirka. Tak mazejte do kina. Zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 85 %