RECENZE: Anatomie rodu – hlučné ozvěny tichých hlasů

Z cesty uskakují potkani. Nějaký voják o kus dál zvrací. Tohle už není bitva, to jsou dozvuky bitvy. To už není hrůza okamžiku, ale děs toho, co přichází potom...

Tváře spodiny

Fakta utvářející příběh ze surových dat. Duše, které byly zapomenuty, osudy jenž nikoho nezajímají, protože neměly tu sílu pohnout světem, ale jen zapadly do prachu času. Simon Mawer pátral a pátral, sáhnul hluboko do svého rodokmenu, a na papíře se začal formovat souboj o život, jenž byl tvrdý ve své nuznosti, ale přesto nebyl ochuzen o lásku.

Abraham Block, chudý chlapec, daroval své srdce moři a stal se námořníkem. George Mawer, voják který dřel bídu s nouzí a poznal tváře války, když se ocitl v bitvách na studeném Krymu, tisíce kilometrů od domova. Annie Mawerová, jež se narodila s irskou nálepkou a dělala vše proto, aby její děti neumřely hlady. Poznal jsem osudy lidí, kteří byli nuceni bojovat v bitvě jménem život a do posledního dechu se snažili neselhat. Vyhrát nemohli, ale prohrát nesměli.

Chlad ho drtil jako sevřené pěsti. Snil a procital, znovu se nořil do snu, zase se probouzel, sněni a bdění se prolínaly, až bylo těžké jedno od druhého oddělit. Čas se nekonečně vlekl, odměřovaný kapkami stékajícími za krk...

Anatomie rodu

Obraz zamilovanosti

Bez dechu a bez myšlenky. Snaha přetvářet emoce do neohrabaných slov. Pláč přenesený na papír a zkroušená mysl. Při psaní téhle recenze se cítím být zavřený v poetické skořápce netečnosti a nevím jak z toho ven. Autor mě svým stylem dokonale uhranul.

Je zvláštní, jak to celé dokáže fungovat organicky. Záznamy z kronik a zápisy z matrik. Data, která sama o sobě studí jako led a člověku neznalému moc neřeknou. Jakmile je ale začnete barvit do odstínů beletrie, vdechnete jim život. Simon Mawer přesně tohle udělal a to, co vytvořil, nese rysy výjimečnosti, s jakou už jsem se dlouho nesetkal. Mohlo to být tak či onak. Dopátrat se pravdy, takhle hluboko v minulosti, musí být těžké a nějakých těch fabulací bylo třeba. Někde dominují syrová fakta, jinde se to kapku přibarví, aby to celé dohromady bylo čtivé, zbavené nudy a šedivosti úředničiny té doby. I když úředničina je nudná v nadčasovém měřítku.

V dálce plachtoví, nahnědlé plachty napnuté směrem k jihu. Lidé plující kdovíkolik mil. Kam? Až na konec světa, ať už je to kdekoliv...

Závěrečný stupeň posedlosti

Četl jsem všude, za každých okolností. Hltal jsem slova v bdělém stavu, myslel na další kapitoly, když jsem se propadal do spánku. Vnímal jsem nedokonalosti. Autor sem tam zatlačil na pilu, přidával vlastní názory a reguloval emoce směrem k závratným výšinám, takže jsem se občas cítil býti manipulován. Vzhledem k tomu, že to byl příběh jeho rodiny, jeho příbuzných, tak jsem tyto chyby kvitoval a respektoval je.

O postavách nehodlám dlouze hovořit, protože bych vás jen více a více zkrápěl vlastními emocemi. Takže ano, zamiloval jsem si Abrahama Blocka i George Mawera, soucítil jsem s nimi a žil po jejich boku, až jsem měl pocit, že jsou to i moji předci. Rozloučení s nimi mě bolelo, bolí a bolet bude i nadále. Na dokonalost nevěřím, jsem přesvědčen že neexistuje, ale tahle kniha k ní má pekelně blízko. Citově vyčerpán se zakusuji do poslední věty, vytvářím poslední souvětí a věřím, že to, co dala Anatomie rodu mně, se dnes přeneslo i na vás. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 95 %