Jaká (a pro koho) je Říše od Romana Bureše?

Kniha na první pohled působí, že půjde o pořádnou válečnou řežbu, možná trochu i ve stylu Kotletova Stalingradu. Obálka vypadá tak, že u ní pomalu hrozí zabavení celého nákladu z regálů knihkupectví policejním komandem, poměrně obšírný název Říše pak navozuje dojem, že půjde o něco komplexního a opravdu velkého. A přitom se v knize skrývají dvě řekněme povídky, které popisují dvě neradostné individuální životní story. Druhý příběh je navíc koncipován jako prequel k prvnímu, ale po jejich přečtení vám bude určitě jasné, že jejich nechronologické pořadí je poměrně logické.

Bureš si jako pozadí pro své příběhy vybral fiktivní svět, v němž druhou světovou válku vyhrálo Německo a uskutečnilo tak řadu ze svých ambiciózních plánů. Tato myšlenka asi není úplně originální, možná i proto se autor až tolik nesoustředí na vykreslení celého prostředí jako spíš na příběhy svých hrdinů, kteří čtenářům život v říši představují ze svého vlastního pohledu. První povídku by bylo možné označit za young adult postválečný příběh s romantickými a mysteriózními prvky, stylově blízký dřívějším Burešovým knihám jako byl třeba Legionář či Zuřící lev (později vydaný jako Leon). Druhá povídka je pak spíše takové osobní drama budoucího otce, která je pojatá značně sugestivně z nehrdinského pohledu běžného člověka vláčeného událostmi, které sám nedokáže ovlivnit. Už to samo o sobě je zvláštní kombinace a možná si říkáte, zda toto čtenář podle obálky a názvu vůbec očekává.

Ti, kdo Burešovo tvorbu znají, určitě dobře vědí, co od autora čekat a jaký styl příběhů píše. A je tedy určitě nezklame. Ale pokud po knize v regálu sáhne nepoučený příznivce militantních románů, bude možná po úvodní young adult romantické lince lapat po dechu. Protože pokud se těšíte na fiktivní příběh z postválečného (vítězného) Německa a místo toho si přečtete o úletech a mladických nerozvážnostech dospívajícího hocha se zvláštními schopnostmi, můžete být trochu překvapení. A naopak kdo by takový příběh ocenil, asi by ho nehledal zrovna v knížce s Volkshalle na obálce. A to je za mě hlavní problém, který Burešova Říše má. Oba příběhy jsou napsané velmi dobře, jsou plné nápadů (které by určitě stály i za větší rozpracování), ale je otázkou, zda si kniha najde dostatečně velké relevantní publikum.

A přitom by možná stačilo opravdu málo. Jen tomu dát trochu jiný - méně tvrďácký - image, víc pracovat s tím co lze od knihy očekávat a pro koho je určená a celkově jí dát i odpovídající PR, protože i když vyšla během „covidové krize“ a mohla by svým obsahem odkazovat na řadu možných paralel, spíš tak nějak zapadla a jen čeká na své náhodné objevitele. A to je určitě škoda.

Na Říši bychom se měli v každém případě dívat jako na test nového konceptu knihy, kdy autor zkouší, jak na něj budou lidi reagovat. Svoje fanoušky pravděpodobně Bureš potěší, ale obával bych se, že akvizice nových příznivců bude v tomto případě pokulhávat. Ostatně i mě mnohem víc sedla podoba volné trilogie, ke které se Bureš uchýlil v sérii Propast Času, kde měl i více prostoru celé svoje univerzum představit a bylo celou dobu celkem jasné, co očekávat. Ale chápu, že u vícedílných titulů je vždy riziko, že navazující díl si přečte vždy o něco méně lidí než ten předchozí, zatímco samostatná kniha má šanci přilákat i náhodného kolemjdoucího. Propast času byla v každém případě dobrý krok, kterým si Roman Bureš získal pozornost komunity, loňské Inferium ukázalo, že rozhodně nešlo o náhodu a že Bureš opravdu umí.

Ale autor by nyní potřeboval vytasit nějakou další „bombu“, se kterou by si vydobyl další kus imaginárního území na trhu fantasy knih. A to se obávám, že Říše úplně nesplňuje, ač jde jistě o velmi nadějný a ambiciózní počin, který díky svojí formě bohužel zůstal jen v podobě nástřelu a nevyužitého potenciálu. I tak ale za přečtení určitě stojí. A pokud by se v budoucnu objevily další příběhy z Říše, třeba kdyby Bureš svůj svět otevřel i dalším autorům podobně jako se tomu stalo u konceptu Pavlovského Kladiva na Čaroděje, možná by mohl vzniknout celý fenomén, který by si mezi čtenáři získal svoje jméno a který by nemusel nutně vyprávět ucelený a navazující příběh. Anebo si volnou sérii i držet ve vlastní režii, jako je tomu třeba u Žambochova Koniáše. Šance tu rozhodně ještě je, jen jí stačí nenechat uplavat.