RECENZE: Dcery jezera

Předloha

Americká spisovatelka Wendy Webb si jako předlohu pro své vyprávění vzala Hořejší jezero, které je považováno svou rozlohou za největší sladkovodní jezero na světě. Prochází jím hranice mezi Kanadou a USA, příběh se však bude odehrávat na straně americké – ve státě Minnesota, v malém fiktivním městečku Wharton. Ostatně, na podobném místě Wendy Webb žije se svou rodinou i ve skutečnosti, a má také psa – aljašského malamuta, jenž v tomto románu bude hrát důležitou roli.

Příběh

Hlavní hrdinka, Kate Grangerová, přijíždí se svým psem, velkým aljašským malamutem, po rozchodu s manželem, ke svým rodičům, na břeh Velkého jezera, aby si zde odpočinula a vzpamatovala se. To jí však prozatím není přáno, protože právě v tu dobu se v jezeře objeví mrtvá žena s miminkem v náručí. Vypadá jako když spí a na sobě má noční košili z minulého století. Jako kdyby to nebylo málo, Kate, když jí uvidí, zjistí, že mrtvou zná. Je to Addie - žena, o které se Kate už dlouhou dobu zdá. Ve snu se Kate do Addie převtěluje a zažívá přesně to, co ona.

Co se odehrálo před sto lety? A co to pro koho znamená? Kate se rozhodne, že na to musí přijít. V blízkém městečku je starobylý dům, ve kterém žije její bratranec Simon. Dům oba zdědili po svých prapředcích a Simon jej se svým přítelem Jonathanem nyní renovuje na luxusní hotel a restauraci. Kate se tam rozjede a Simonovi se svěří. Oba dva se pak pokusí přijít věci na kloub.

Případ mrtvé ženy a dítěte dostane na starost místní detektiv Nick. Nejprve je Kate v podezření, ale pak se spolu s Nickem sblíží a získají k sobě vzájemnou důvěru. Teď už jsou na celou záhadu tři – Kate se svými sny, laskavý a pečující Simon a pragmatický Nick. Ani Katin krásný a chytrý pes nezůstane mimo hru a stane se nepostradatelným článkem řetězu. Podaří se jim tajemství dávné tragédie rozlousknout a všechny křivdy napravit, anebo je to všechno jenom sen? Je snad klíčem k bráně mezi světem živých a zemřelých právě duch samotného jezera? Každopádně, čím hlouběji se naši protagonisté do pátrání ponořují, tím tajemnější záhady objevují. Duchy však, kromě jednoho, potkávají jen ty dobré…

Zatímco těstoviny bublaly ve vodě, Kate začala zprudka smažit cibuli, - Tohle bude tvoje – řekla Nickovi, podala mu obracečku a opustila místo před pánví. – Zkaramelizovat. Nespálit. A potom rajčata a nakonec špenát. – Rozkaz madam – Usmál se. Zatímco pracoval na svém úkolu, Kate do másla rozpuštěného v rendlíku přidala několik polévkových lžic mouky a zamíchala, aby vznikla jíška. K ní přidala mléko a natrhaný sýr. Za deset minut už byli zase u stolu, s vrchovatými miskami těstovin před sebou. Úžasné, - řekl Nick, když ochutnal.

Verdikt 

Děj románu Dcery jezera se odehrává ve dvou časových liniích. V přítomnosti, a prostřednictvím Katiných snů, v minulosti. Každá tvoří samostatný, velmi poutavý a bez nadsázky melodramatický příběh, na jejichž úplném konci zjistíte, že je oba cosi spojuje. Odehrávají se na břehu obrovského a divokého jezera, připomínajícího moře, často zahaleného v mlze či sněhové vánici. Starý dům a nevysvětlitelné paranormální jevy k tomu, vytvářejí téměř gotickou atmosféru, jak už je pro autorku zřejmě typické. Nepoužívá přitom žádný archaický styl, naopak – její projev je naprosto civilní, a tudíž přijatelný. Člověku se až skoro chce tomu všemu věřit…

A protože zde není vynechána ani vášeň, láska a intriky a opravdu tu dojde k vraždě, nebojím se dát tomuto románu přívlastky jako romantický, mysteriózní, detektivní, emotivní, a třeba i psychologický. Je tedy určen komukoliv, ale nejvíc zřejmě vnímavým ženám, milovníkům psů, dětí, jezerní přírody a mystiky. Já osobně bych se asi částečně zařadila do všech těchto kategorií, ale pověrčivá příliš nejsem. Přesto, při čtení této knížky jsem měla pocit, že možná v tom věčném hluku všude kolem, jenom hlasy svých blízkých, kteří už tu nejsou se mnou, neslyším… Překvapivé a celkem pragmatické rozuzlení mě však přece jenom zase vrátilo na zem.

„Kate se zachumlala do přikrývek ještě víc a zavřela oči. Nevěděla, že Hadley nyní sedí na posteli vedle ní a hladí ji po vlasech. Kdyby nebyla tolik vyčerpaná, snad by babiččinu přítomnost vytušila, třeba by ji dokonce viděla – jako přízrak, průsvitný, ale celistvý. Možná by si všimla jejích šatů z dvacátých let dvacátého století, hladké pleti bez vrásek a lesklých tmavých vlasů. Takto ale pomalu usínající Kate vnímala jenom klid díky tomu, že nad ní její milovaná babička bděla. Jako by u ní stála na stráži, aby k ní nemohly už žádné zlé sny.

Román Dcery jezera je velice příjemné a nečekaně laskavé čtení, a fakt, že se v roce 2018 dostal na první příčku seznamu bestsellerů Amazonu, mě vůbec nepřekvapuje.