RECENZE: Deset tisíc životů

Román sleduje putování Mila, který patří mezi nejstarší vesmírné duše vůbec. Každý jeden život (a že jich je tu popsáno či zmíněno dost – byť jich rozhodně není deset tisíc a trochu mi uniká, proč je pro maximální počet životů použito právě tohle číslo, snad to má nějaký hlubší význam) je pokusem o dosažení Dokonalosti. Dokonalosti, ve které splyneme s něčím větším a významnějším, než je Život po životě. Milo na to ale nespěchá (většinou, někdy je zase až přehnaně zbrklý). Jednak proto, že neví, jak Dokonalosti dosáhnout, a pak mu to vše dosti komplikuje fakt, že prožívá románek se Smrtí, která si nechává říkat Suzie.

Tak by se dalo ve stručnosti shrnout, o čem pojednává hlavní dějová linka, jež je rozhozena mezi různé příběhy všelikých bytostí, do nichž se hlavní hrdina vtěluje. Za sebe mohu říci, že se mi trochu zdá, že autor se držel příliš při zemi a jeho příběhy v příběhu se snaží o civilnost a realističnost. Tady třeba padá srovnání s Douglasem Adamsem, protože byť mu Poore může být stylem podobný, stavba příběhu místy opravdu není ničím pro slabé žaludky. Začne se zlehka, aby pak s každým dalším životem nedocházelo jen k ironii nevyzpytatelného osudu, kdy Milo mnohdy zemře úplně zničehonic, ale hlavně se postupně stupňují příkoří, kterých se mu dostává. Místy nejde o moc příjemné čtení. V ději se dosti skáče a je často prokládán příhodami buď z Milových minulých prožitých životů, nebo zážitky Suzie. Není však obtížné se v návaznosti orientovat, což je rozhodně plus.

Přirovnání k Neilu Gaimanovi pak obstojí možná o trochu lépe. A byť jeho kvalit příběh rozhodně nedosahuje, nepostrádá docela zajímavou hloubku a podněty k zamyšlení, a hlavně typicky zvláštní až snovou atmosféru, jež je pro zmíněného spisovatele charakteristická. Bezvýznamnost jednoho člověka symbolizuje určitý střet s nepochopitelnou mocí všehomíru, jíž zde (nedobrovolně) zastupuje jedna z mnoha smrtí – Suzie a (dobrovolně) dvě mocné bytosti, sloužící vesmírnému boa (jak zde několikrát padne), které jsou jakýmisi Milovými mentorkami – Matka příroda a Bábi s všudypřítomnou smečkou koček. V nich pak čtenář nachází právě onu nevyzpytatelnost života, o kterém nemůžeme říci, zda je správný, dokud se neoctneme na jeho konci.

Autor rozhodně psát umí, což se odráží v celkem slušné paletě příběhů, odehrávajících se v různých etapách dějin (mimo úplné fikce tak dojde i na setkání se skutečnými historickými postavami). Přesto jsem se však nedokázal ubránit pocitu, že z toho všeho šlo vytěžit trochu víc. Tedy že obrovitý potenciál, který se v skvělém námětu skrýval, zůstal nenaplněn. Na takovéto téma by se rozhodně dal napsat obsáhlejší román či dokonce celá knižní série a vyvstává tak otázka, zda si spisovatel v tomto případě neukousl příliš velké sousto, poněvadž ze slibného začátku a několika slušných vedlejších příběhů se ve finále vyklubala docela obyčejná lovestory, v níž právě láska přetrvá celé věky. Zamrzí také nedotaženost světa kde se odehrává Život po životě, kde sice figuruje pár zajímavých nápadů (každá duše třeba po příchodu dostane bydlení dle toho, jaký život naposledy žila), ale mnoho věcí není vůbec vysvětleno. Což je sice nejspíš záměr, ale maličko to působí jako autorská bezradnost. Postavy Bábi a Matky také mohly dostat více prostoru.

Deset tisíc životů bych doporučil zejména fanouškům netradiční fantastiky, kteří mají rádi tu dystopický, tu humorný, většinou však až mrazivě realistický portrét dnešní a možné budoucí společnosti. Hlavním hrdinou je nepoučitelně naivní duše, která přes tisíce prožitých bytí nepřestává věřit v naději a lásku. Některé její tváře si zamilujete, jiné ne. Knihu drží pohromadě zejména nosný vztah se Smrtí a samozřejmě i celý ústřední motiv. Trochu zamrzí, že se autor držel možná až příliš při zemi a nepřihodil nějaký praštěnější, zapamatovatelnější příběh (na druhou stranu je ale znát návaznost a fakt, že se to celé odehrává ve stejném vesmíru, jen v jiných dobách, což je zase povedené, protože leckdo by takovou provázanost vzhledem k tématu vytvořit nezvládl). Ne že by jednotlivé kapitoly nebyly dostatečně rozmanité, žádná ovšem nevyčnívá tak, že by ve čtenáři rezonovala dlouho po přečtení a byla skutečně výjimečná. U některých se pousmějete, u jiných lehce dojmete. A pak na ně zapomenete. Nic víc. Přesto se jedná o zvláštní titul, který si rozhodně zaslouží pozornost.