RECENZE: Děti ohně

Tato , která měla téměř 400 stran, mají Děti ohně pouze 288 stran. To ale může znamenat jedině to, že autorka v průběhu psaní brousí svůj styl, a díky tomu je schopná vměstnat o to více kvalitního a napínavého počtení do daleko menšího prostoru.

Já jsem ale do tohoto vlaku naskočila již za jízdy a obávám se, že zásadně nepřipravená. Byť po této sérii již nějaký ten pátek pokukuji, bohužel jsem se k prvním dvěma knihám stále nedostala. Přesto jsem se neuváženě vrhla po té třetí a obávám se, že to nebyl tak úplně dobrý nápad. S každou další knihou v sérii má totiž příběh tendenci gradovat a počet postav narůstat. Když ale nejste obeznámeni s předchozími knihami série, může být orientace v postavách a v jejich minulosti docela obtížná.

To přesně se stalo mně a z toho důvodu se obávám, že tím bude poznamenáno i moje hodnocení knihy jako takové. Proto bych vám hned zkraje ráda doporučila: začínejte vždy od prvního dílu série! Vytvoříte si tak s hlavními postavami vztah, díky kterému se dokážete do příběhu lépe ponořit a prožívat všechny jejich útrapy společně s nimi.

Já jsem kvůli svému pozdnímu naskočení do série měla problém se vcítit především do Alex, která, i když si v této knize procházela jednou nelehkou situací za druhou, se mi zdála neskutečně otravná a nesympatická. I to mi nejspíš malinko kazilo zážitek z četby. Z toho důvodu se mi pak čtení protáhlo na neúměrně dlouhou dobu, i když je tato knížka na mé čtecí poměry spíše hubeňour.

Kniha začíná dvoustránkovým prologem, který čtenáři nabízí ochutnávku z hrůzyplné scény, k níž vlastně spěje celá kniha. Musím se přiznat, že to mě nejdřív opravdu navnadilo, protože jako každý správný zvědavec jsem chtěla vědět, jak k tomu došlo a co se bude dít dál. Moje nadšení malinko opadlo, když hned následující kapitola zvolnila do šnečího tempa tím, že spolu Alex a Chloe popíjejí čaj v obýváku jedné z nich.

Hned na tomto příkladu je krásně vidět, že pro mě jako pro nezasvěceného čtenáře je tato scéna poměrně zbytečná, ale pro ty, kteří četli knihy předchozí, vystupuje ze scény důležitý motiv posunu v jejich přátelském i profesionálním vztahu.

Obecně na můj vkus měla kniha příliš pomalé tempo a navíc ještě obrovské množství postav, což vyžadovalo veškerou moji mozkovou kapacitu, které o Vánocích před zkouškovým obdobím nikdy není nazbyt. Na druhou stranu je pravda, že jednotlivé kapitoly byly kraťounké, takže i když se mi u některých z nich zdálo, že by tam nemusely být, člověk nad nimi nestrávil mládí.

Můj celkový dojem ze čtení ovšem není vyloženě pozitivní. Pro mě se tato kniha řadí spíše ke kategorii „neurazí, nenadchne“, což ale nepovažuji za svůj konečný názor na tuto sérii, protože jsem stále valnou většinu z ní nečetla. Victoria Jenkins má ale v zásobě minimálně ještě jeden díl, takže snad do té doby, než vyjde v češtině, stihnu dohnat své resty a na tu poslední se budu moci podívat úplně jinýma očima.