RECENZE: Dům panenek

Život by měl být kniha, při jejíž četbě si nepřejeme, aby skončila. 

O autorech

Pseudonym Sund Erik Axl vznikl ze dvou jmen – Jerker Eriksson (1974) a Håkan Axlander Sundquist (1965). Tandem švédských autorů – umělců a muzikantů – vznikl v roce 2010, kdy se rozhodli spojit svoje síly a zkusit společně napsat román. Vrhli se rovnou na trilogii, kterou nazvali Slabosti Viktorie Bergmanové (Vraní dívka, Hladový oheň, Pýthiiny rady). Každý vždy napsal svou část, a když oba texty pak spojili, ještě je doladili.

„V muzice i v kapele musíte volit kompromis, aby basa a kytary dobře ladily. Řekl bych, že to platí i pro psaní. Malá kapitola je jako kytarové sólo, které musí do celku zapadnout.“ (Håkan Axlander)

Po velkém úspěchu Slabostí Viktorie Bergmanové a udělení zvláštní ceny švédské akademie autorů kriminálních příběhů za „hypnoticky fascinující psychoanalýzu zpracovanou formou kriminálního románu“ se Jerker a Håkan pustili do další série - Melancholie. S prvním dílem Skleněná těla – Černá melancholie - jste se již před časem v českém překladu seznámili, a nyní je čas poznat díl druhý. Na řadu přichází Dům panenek – Šedá melancholie. Dobře se připravte, protože podle vlastních slov autorů jsou náměty všech jejich románů čerpány z reality, která je často ještě daleko horší….

Existuje mnoho způsobů, jak plakat: nahlas, potichu nebo vůbec.

Příběh

Příběh začíná šílenou jízdou v ukradeném autě. Za volantem sedí mladá, sotva plnoletá nigerijská dívka Mercy ve společnosti stejně staré Švédky Novy. Prchají. Někdo je pronásleduje, to je jisté, ale dívky se konečně cítí svobodné – nyní se mohou rozhodnout k čemukoliv, kdykoliv a jakkoliv… Mají svůj sen – domeček na pláži, kde jsou spolu jako eben a slonovina v harmonii, jakou ani jedna nikdy nezažila. Marcy bude studovat a Nova dostane roli v Hollywoodu – už nikdy nechtějí zažít nic z toho, co doposud. Netuší však, že právě ony dvě jsou hlavní stopou k dopadení Pána loutek. Muže, jehož totožnost zatím sice nikdo nezná, zato jeho činy ano. Pod falešnými profily se seznamuje s dívkami, které jsou skoro ještě dětmi, a získává od nich erotické fotografie a videa. Ty pak přes internet rozšiřuje dál. Je tu však ještě něco – některé dívky mizí a jedna, patnáctiletá Tara, je nalezena mrtvá.

Teprve osmadvacetiletý, a přesto v jisté oblasti velice zkušený, detektiv Kevin Jonsson, je povolán, aby případ pomohl vyšetřit. Jakkoli sám stále ještě řeší svou vlastní minulost, do případu se zakousne – něco mu totiž připomíná. Před čím však Marcy a Nova ve skutečnosti chtějí utéct, mu zůstává nadále záhadou. Je to právě Pán loutek? Anebo jakýsi (Kevinovi podezřelý) Love – terapeut z Domova pro dívky, kde obě předtím bydlely? Mají snad strach z něčeho úplně jiného? Děsí je svět takový, jak ho znají? Už nemohou dál? A možná, že jen cítí Kevina za zády…

Sex je zpočátku touhou po lásce nebo utvrzením, pomyslí si Love. Může představovat něco vzrušujícího. Když počáteční zamilovanost pomine, bývá únikem z nudy, z té těžko definovatelné melancholie, která je tak šedá a bezobsažná. Nakonec se z něj stane rutina. Člověka tak možná napadne, že mu bude líp, když si jeho prostřednictvím vydělá peníze.

Erotika

Než jsem tuto recenzi začala psát, pustila jsem si písničku Master of Puppets. Ne, že bych skupinu Metallica tak obdivovala, ale autoři Domu panenek jsou přece rockeři a sami mi napověděli, kde původ Pána loutek hledat. Měla jsem si ji pustit dřív – atmosféru knihy totiž téměř dokonale podbarvuje. Místa, kam vás příběh zavede, jsou strašná, bezútěšná a krutá. Ostatně nedivte se, temná strana taková prostě je a vy jste se sem vydali přece dobrovolně.

Během vaší návštěvy se dostanete přímo do centra erotické průmyslu. Pornografie ve všech svých podobách, zneužívání malých dětí, lidská zvrhlost a zvrácenost – s tím vším se budete muset potýkat, a to bez možnosti tomu zabránit. Otevřenost, s jakou autoři pracují, je šokující, a přitom obdivuhodná. Formou napínavého thrilleru, který bych já osobně nazvala „severský na druhou“, se vypořádávají s tématy, která jsou natolik ožehavá, že s nimi nikdo nechce mít nic společného.

Tím, že jsou všechny ty hrůzy zkoncentrované do jednoho jediného příběhu, budete mít pocit, jako kdyby na světe nebyl člověk, který se ještě nesetkal s nějakým druhem sexuálního zneužití. Když se ale zamyslíte, uvědomíte si, že tady jde právě jen a jen o jeden příběh, a přijdete také na to, že se v něm tito lidé klidně mohli všichni potkat. Lidé, které něco spojuje, k sobě obvykle tíhnou, shlukují se, drží při sobě, i když třeba na opačných stranách zákona. Nenávist a touha po pomstě se totiž dá uplatnit na obou z nich. Pokud tedy ve svých úvahách dospějete až sem, pochopíte také, jak mistrně Sund Erik Axl dokáží ve svém díle využít psychoanalýzu. Každou postavu rozebírají tak precizně, že vám z toho až půjde mráz po zádech. A přesně za to jsou také kritiky náležitě oceňováni.

„Pomstu definuji jako trest ve jménu spravedlnosti, poskvrněný potěšením z ubližování trestané osobě. A právě zde vězí problém.“ (Francis Bacon)

Migrace

Velmi překvapivé pro mne bylo zjištění, jak velký prostor dali autoři problematice migrantů ve Švédsku a obchodu s lidmi vůbec. Velice emotivně a syrově zároveň, popisují jak utrpení přistěhovalců a krutých metod převaděčství, tak i nepochybný odpor a nespokojenost samotných Švédů s touto situací a jejími následky. Musím říci, že to je poprvé, co takto otevřené přiznání slyším z jejich vlastních úst.

Netuší, jak dlouho plave, přesto ví, že se vydala správným směrem, protože uslyší vlny narážející na kámen. V očích ji pálí slaná voda, patami ale narazí do něčeho tvrdého a ostrého, je to kamenité dno. Když se pak naprosto vyčerpaná svalí na břeh, cítí, že pod malou záchrannou vestou jejího bratra tluče srdce. Vesta je natržená. Vidí, že je vycpaná novinami….

Závěr

I když pro mne bylo velice těžké Dům panenek číst, nelituji toho. Neobvyklý styl, jakoby slepený z perfektně k sobě ladících částí, mi dobře vyhovoval, a přestože jde o velmi smutný příběh, odehrávající se ve velmi smutném prostředí, má skvěle vystavěnou zápletku, jejímž rozuzlením nakonec přece jenom dospěje k určité naději a rozhřešení. Originalita témat a autorská odvaha k jejich volbě si navíc vysloužily můj obrovský respekt. Dům panenek by tedy, podle mého názoru, vaší pozornosti rozhodně neměl uniknout.

„Když píšete, musíte také držet určitou melodii. Jako v muzice.“ (Jerker Eriksson)

Hodnocení: 85 %