RECENZE: Flotila zatracených - Hlídkaři vrací úder

Slavnostně přísahám, že budu věrná a oddaná svým spolubojovníkům a velitelům, a že budu bránit lidstvo proti všem nepřátelům zevnitř i zvenčí...

Armáda zachráněných

Vesmír byl prozatím zachráněn, Rozhraní se přestalo přibližovat. Excubitor Rakeová se rozhodla vzdorovat rozkazům a jala se zachránit ostatní hlídkařské posádky, které měly ještě naději na přežití. Nyní je potřeba opustit oblast Rozhraní, a zajistit přeživším jídlo a nový domov. Na cestě k lepšímu životu bude Adequin vystavena novým výzvám. Pozná několik šokujících pravd, které poodkryjí hrátky mocných a ukážou, kdo stojí na čí straně. Konečně se dozvíme, co zapříčinilo viatorské války, jak vůbec Viatoři uvažovali a poodkryjeme pravou tvář Augusta Mercera, nejmocnějšího muže Společenství systémů.

Centurion Jirka přináší recenzi

Největším problémem druhých dílů bývá vysoká laťka nastavená díly prvními. Otázkou tedy je, jak moc to platí v tomto případě. Pojďme se pokusit najít odpověď. Hned zpočátku bych chtěl upozornit na fakt, že autorka se rozhodla zvolit nekompromisní cestu a neznalost nehodlá odpustit. Takže pokud vás zaujala Flotila zatracených a nečetli jste Hlídku na konci vesmíru, je nasnadě si mezeru doplnit, jinak budete ztraceni. Samotnému mi dělalo nemalé problémy se zorientovat a několik prvních kapitol jsem bojoval s bolehlavem. Má chabá paměť zažívala krušné časy.

Když jsem konečně vydoloval nějaké ty vzpomínky a uvědomil si, kdo je kdo, bylo mi dovoleno se začít soustředit na příběh. První díl načrtnul celkem široký svět, takže cest, kterými se autorka mohla vydat, bylo nespočet. A tady by mohl nastat potencionální problém. Než se totiž na nějakou tu cestu za dobrodružstvím vůbec vydáme, uplyne téměř 200 stran. Pokud postrádáte trpělivost nebo lásku k hlídkařskému světu, budete mít asi velký problém knihu vůbec dočíst.

Flotila zatracených

Cítila temnotu a prázdnotu, v tom okamžiku přestala existovat v čase a prostoru. Když se posléze objevila živá a celá na druhé straně cesty dlouhé tisíce – nebo v tomto případě miliony – světelných let, připadalo jí to trochu jako urážka samotné existence...

I když postrádá příběh osudovost, jelikož problém s Rozhraním byl vyřešen, je stále dost lákavý na to, abyste si bez mrknutí oka zkrátili příděl spánku na polovinu a odebrali se mezi peřiny až k ránu. Rozjezd byl sice pomalý, ale když už se ta vesmírná kocábka jednou rozjede, není k zastavení. Autorka se s brutální převahou věnuje své hrdince Adequin a na mého oblíbeného Cavalona tak zbývá méně prostoru. Tady asi kniha nejvíce ztrácí, oproti své předchůdkyni, protože zde už je Cavalonův charakter dokončený a neprochází tak výraznou proměnou. Ani samotná Adequin žádnou zásadní změnou neprojde, i když je většina kapitol věnovaná právě jí. To celé mě přivádí k otázce, jestli se můj vztah s kapitánkou spíše neposunul k odcizení.

Na konci, nebo na začátku?

Jak to tak vypadá, celý druhý díl byl jen přípravou na další pokračování, ve kterém se svede ona velká bitva a do příběhu se opět navrátí ztracená osudovost, protože jakmile nejde o záchranu vesmíru, je vše jen malichernost, alespoň to tak člověku trochu připadá. Závěrem budu krapet poetický, ale nemohu si pomoci. Ať dělám co dělám, musím si přiznat, že má láska malinko ochladla a mé srdce už nehoří tak silným plamenem. Opět se vracím na začátek a zmíním onu vysokou laťku, která nebyla překonána. Flotila zatracených je dobrá kniha s dobrým příběhem, který jsem se zájmem prožíval, ale bude už nadobro odsouzena se jen krčit pod stínem své starší sestry, která si uzurpovala moji lásku a vděk. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 80 %