RECENZE: Méně známé nestvůry 21. století - Ponořen do hlubin podivnosti

Dlaně a bříška prstů ji svrběly, jako by stála na vysokém útesu a hleděla dolů. Tma byla zdánlivě hmatatelná, kladla jí odpor jako pudink a pohyb neviditelných rukou zpomalovala. Tma jako by dolehla přímo na ni...

Navzdory veškeré konvenci

Orientovat se v této sbírce je v podstatě nemožné. Na počátku jsem věřil, že vím, co čtu, cítil jsem se být v žánrovém ukotvení, ve kterém se cítím jako ryba ve vodě, jenomže vzápětí mě kniha vyvrhla nemilosrdně na břeh chaosu a změn. Pokud si autorka za něco zaslouží obdiv, pak je to nevyhnutělně její schopnost pohybovat se napříč žánry. Jediný jednotící bod by mohl být fakt, že Kim Fu dává přednost spíše hrdinkám, ale to také neplatí vždycky. No, možná se najde ještě jeden jednotící bod, ale k němu se plynule dopracuji později.

Svěží počátek

Přebal mi oznamuje, že sbírka je ideální pro fanoušky seriálu Černé zrcadlo a za toho já se považuji, takže mé očekávání stoupá prudce nahoru. Shodou okolností v době, kdy tohle píšu, je venku šestá řada onoho seriálu, jejíž přijetí je vlažné (diplomaticky řečeno) a musím tedy říct, že oprávněně. Nicméně vraťme se zpět ke knize.

První tři povídky mě hladí po tváří a slibují velkolepý zážitek. Autorka si osvojuje zajímavá témata, která stojí za to prozkoumat. Povídky jsou sice poměrně krátké, není jim věnováno tolik prostoru a projevuje se v nich záliba v otevřených koncích, které já osobně úplně nepreferuji, ale budiž. Jedná se o náměty, které bych si dovedl představit v již zmíněném seriálu? To určitě ano.

Období nepřerušovaného bdění, kdy se dny občas slévaly jeden v druhý, zkrátka působila jako součást moderního života, nad kterou nemá smysl lamentovat...

Méně známé nestvůry 21. století

Odklon

Vstupuji do nové fáze snění a připadá mi, že se najednou ocitám jinde. Ono slovo snění dost dobře vystihuje většinu dalších povídek, na které jsem narazil. Říkám si, jestli se mi Kim Fu nezačala vzdalovat až moc. Mám nutkání jmenovitě zmínit dílko zvané Dvacet hodin, jehož námět je krásně jednoduchý: Co bychom dělali, kdybychom ve sklepě měli přístroj, který nás dokáže naklonovat v okamžiku smrti? Tady se dostává k onomu slibovanému jednotícímu bodu, totiž ztráta pointy.

Každá další povídka více a více utíká mému pochopení a já si neustále musím v hlavě říkat, co to sakra čtu. Neutápím se v nabubřelosti, plně si uvědomuji, že ten pocit ztracenosti se může týkat jenom mé maličkosti, ale i přesto nebo možná navzdory tomu, mé nadšení klesá a očekávání další povídky mě pomalu, ale jistě děsí.

Zčistajasna byla noc, z otevřených oken se staly portály do bezedné modři a ze zavřených zas vodnatá zrcadla...

Utonutí a rozluka

Líbí se mi autorčin styl psaní. Bylo vidět, že v hlavě nosí plno zajímavých nápadů, které by šlo rozvinout do závratné šíře. Jenže ne vždycky stačí nápad samotný. Dobrý příběh potřebuje pointy a zvraty, myšlenky nejsou samospásné. A to byl můj hlavní problém s knihou jako celkem. Až příliš často jsem musel po dočtení příběhu přemýšlet nad tím, kde je jádro pudla. Bezvýsledně jsem pátral po zakopaném psu. Možná, že vaše pátrání bude úspěšnější a při vzpomínání nad obsahem této recenze se budete jen pousmívat, jaký je ten Jirka ignorant, když nepochopil hluboké myšlenky, které měl přímo před očima. Tak zase někdy příště. Na přečtenou

Hodnocení: 65 %