RECENZE: Muzeum nesplněných snů

Čekání. Čekání je druh umění. Ti, kdo žijí ve východní Evropě, ho důvěrně znají. Vyschlé rty. Zrychlený tlukot srdce...

V současnosti vede Laure úspěšné muzeum v Paříži, které učarovává návštěvníky velice originálními exponáty. Za každým vystaveným dílem se skrývá příběh lidí, jejichž očekávání nebylo naplněno, protože slib který jim byl dán, nebyl nakonec splněn. Základem vzniku muzea byl Lauřin nesplněný slib. Celoživotní trápení, které ji přineslo jedno předlouhé léto v Praze.

Temná Praha

V roce 1986 se Československo dusilo v komunismu, ale dvacetiletá Britka o tom nevěděla vůbec nic. Starala se o děti místní, prominentní rodiny a snažila se vzpamatovat ze smrti svého otce. Jedna procházka po Praze, návštěva nenápadného, malého loutkového divadla a rázem bylo všechno jinak.

Léto, roku 1986 končí a Laure čeká v Českých Velenicích na vlak, který jí umožní utéct ze země. Během pár měsíců Laure mnoho našla, ale ještě víc ztratila. Něco v ní se zlomí, zablokuje, a ona se rozhodne všechno v sobě zadusit. Bude trvat několik desítek let, než se rozhodne vyprávět o těch dnech, o nejdůležitějším létě svého života.

Kromě vystavených exponátů jsou muzeu nabízeny spousty dalších předmětů. Střepy životů, které nevyšly podle plánu, představované se zlobou, rezignací, zoufalstvím, ale někdy i úlevou a ulehčením...

Recenze

Na této knize jsou dvě věci, které mě zaujaly a vzpomenu si na ně ještě dlouho poté, co se na ni bude v mé knihovně snášet prach. Myšlenka samotného muzea mi přijde zajímavá a i když jsem spíše umělecký barbar, muzeum nesplněných slibů bych navštívil velice rád. Zcela jistě opakovaně. Co na mě ale zapůsobilo ještě silněji, je atmosféra času a místa, kterou se autorce podařilo vytvořit. Je fascinující si přečíst příběh části naší historie, který vypráví nějaký cizinec, někdo „zvenčí“. Za to si Elizabeth zaslouží mé uznání.

Snažím se dopátrat nějakého shrnutí, ale je to těžké, protože jsem při čtení zažíval rozporuplné chvíle. Nad celým příběhem jako by se vznášel černý mrak, a díky tomu mi některé kapitoly přišly vleklejší a zdlouhavější víc, než by se slušelo. Pak jsem ale otočil několik stránek a hltal spokojeně text, který mi byl servírován. V poslední třetině se začalo tlačit na pilu a závěr sbořil lavinu mých emocí a já upustil slzu (přiznávám, že těch slz bylo více).

Přehled zbytečných smrtí, zničených talentů a příležitostí. Hluboce zakořeněný návyk bát se. Národ, z nějž byla vymlácena morálka represí, již úřady vydávaly za péči...

Ačkoliv nesdílím autorčinu zřejmou slabost pro vůni tabáku a čerstvého mužského potu, musím přiznat, že její nadšení z československých dějin se přeneslo jak do knihy, tak i do mě samotného. Nebylo to vždy jednoduché čtení a pořádných emocí jsem se dočkal až v závěru, ale stálo to za to. Sdělení, které jsem dostal se mi zavrtalo hluboko pod kůži. Je třeba aby se loutka odstřihla od loutkáře, ať to stojí, co to stojí. Tak zase příště.