RECENZE: Pokoj stínů

Jan-Erik Fjell vloni vrazil na knižní trh se skvělou detektivkou Práskač, jež v sobě snoubila sympaticky cynického detektiva se zvláštní zálibou v pokeru – inspektora Antona Brekkeho, a dvě dějové linie, jež se v samém závěru provázaly. Šlo o skvělou severskou detektivku, odehrávající se v současném Norsku a v New Yorku šedesátých let. Mix detektivky a linky se sicilskou mafií překvapil a jen navnadil na další knihu. Jak se tedy povedl druhý případ svérázného vyšetřovatele?

Podle mého názoru velice, a dokonce se autor v mnohém zlepšil, což svědčí o jeho skutečném autorském potenciálu. Jen připomínka předešlých událostí. První část se točila okolo na první pohled „tradiční vraždy,“ kvůli penězům, samozřejmě se vše postupně víc zamotávalo. Příběhu zpočátku chyběl spád a hlavní hrdina se jevil dosti nesympaticky. Postupně se ale vše v dobré překlápělo a Anton Brekke se pomalu, ale jistě stal skvělou postavou, která by směle mohla stanout mezi Harryho Holea a detektiva Joona Linna.

Jeho cynismus, neustálá potřeba suchého žertování a až gamblerstvím silně zavánějící láska k hazardu si mne prostě dokázaly získat. Tedy i přes to, že se mi stále fakt, že detektiv většinu svých peněz prosází či prohraje zdá poněkud podivný vzhledem k tomu, že to pro inspektora může být pořádná slabina kvůli jeho snadné vydíratelnosti.

Ale třeba se i o tento fakt někdy autor otře. Navíc když se nad tím jeden zamyslí, tak u policisty, který má trénovaný mozek, dokáže velmi dobře odhadnout člověka a často je vystaven adrenalinu, jsou možná hazardní hry jen bonusem k práci. Zatímco tedy předchozí kniha – autorova prvotina trpěla typickými příznaky debutového díla, Pokoj stínů svědčí o slušné pokročilé vypsanosti svého tvůrce. Trochu možná v počátku zamrzí absence návaznosti na předešlý případ, který mě upoutal hlavně přítomností sicilské mafie – Cosa nostry a také dvěma různými dějovými liniemi, jež jak už je v úvodu zmíněno, se v plné míře protnuly až v samém závěru.

V Pokoji stínů tato varibilita trochu chybí, jakož i ona návaznost, kde se krom hlavního vyšetřovatele a jedné dvou postav jede tak říkajíc „nanovo.“ Ale tak už to zkrátka u detektivek bývá, že jde zpravidla o uzavřené příběhy, které lze číst samy o sobě a na přeskáčku. Přesto je správná chronologie čtení prospěšná - místy se na nějaké ty předešlé události odkáže. Děj se točí opět okolo vraždy, okořeněné ještě zápletkou, týkající se pašování mladistvých za opravdu nečistými účely, kdy se jeden takový akt převozu trochu více zamotá a nepovede. To vše pak rámuje bližší pohled na Antonův ztroskotaný osobní život, který pramení z jeho posedlosti hazardem.

Tato stinná stránka života dodává schopnému policistovi lidštější, uvěřitelnější rozměr, jakkoli spisovatel pracuje se stereotypy, v rámci detektivního žánru to prostě funguje. Jistá snaha o nalezení cesty ke své manželce a synovi je prostě dosti silný vedlejší nosný motiv. Ačkoli autor je norského původu, nejde tak úplně o typicky severskou detektivku. Není až tak drsná nebo brutální, spíše prodchnutá správně zamotanou, skoro až klasickou zápletkou, dobře vykreslenými nečernobílými charaktery na obou stranách zákona (zejména však zaujmou Brekkeho parťáci v podobě mladičkého policisty Torpa a starého korpulentního pardála Kvala) a místy i skvělým suchým humorem, který pochopitelně pochází zejména ze strany hlavního hrdiny.

Pokud máte plné zuby hlavního proudu drsných severských detektivek a chcete si přečíst něco více neotřelého a trochu jiného, je Pokoj stínů skvělá volba. Za doporučení stojí nejen jako alternativa k fenoménu jménem Nesbø...