RECENZE: Pustina

Stařec sledoval silnici a naprázdno pohyboval čelistmi. Radši slova jen přežvykoval v puse, než aby se o ně s někým podělil...

Dívka se snažila utíkat, ale stíny ji pokaždé dohnaly. Možná ji dohnaly až na pokraj šílenství. Když přišlo dítě, pokusy o útěk ustaly. Dívka to vzdala.

Pustina je malá vesnice, zapomenutý kraj, jenž je obýván několika málo lidmi. Na jejím okraji je stavení, rozpadající se barabizna, ve které žije Liv, Vidar a Simon. Vidar je stařec, který se straní lidí a Liv se Simonem žijou pod jeho tvrdou nadvládou. Do života této trojice se připletou dva bratři, kteří se rozhodnou, že starce okradou. Všechno ale dopadne úplně jinak, než plánovali. Tahle kniha je zoufalým příběhem ještě zoufalejších lidí. Troufnout si na ni bude vyžadovat pořádnou dávku odvahy.

Oči pootevřené, škvírkami svítilo bělmo. Zátylek měl ponořený do bahna, voda mu dosahovala až po uši a krk žlutě prosvítal pod hladinou, jako by ani nepatřil k hlavě...

Severské romány jako by měly tu zimu propsanou v samotném papíru. Otevřete knihu a okamžitě vám naskočí husí kůže a na prstech se vám začnou tvořit omrzliny. Ta mrazivá atmosféra je až fascinující. Pustina je prototypem severské literatury a zběsile útočí na čtenáře, žádná kapitola vás nenechá vydechnout. Sednout si k tomuto příběhu s očekáváním pohodičky a zlepšení nálady, by byla velká chyba. Při čtení Pustiny smích, ani jiné veselé emoce, potřebovat nebudete. Za to ale budete často pokyvovat hlavou zleva doprava a možná se naučíte vážit si vlastního života. Jestli je to depka? To si sakra pište! V Pustině určitě žít nechcete. Rozhodně ji ale budete chtít číst. Máme to v sobě. Z nějakého důvodu nás ty tragické příběhy přitahují.

Jakmile jsem se pročetl začátkem, ihned mě přepadl pocit, jako bych šlápl do tekutého písku, který mě začal okamžitě stahovat. Cesta zpět už přestala existovat, Pustina si mě pevně omotala kolem papírového prstu a odmítala pustit. Vnitřnosti se mi svíraly, dusil jsem se, přesto jsem ale četl dál. Půlka mého já to odmítala, ta druhá to potřebovala, chtěla, prosila o další stránku. Čím jsem byl hlouběji, tím víc mi černalo vlastní srdce. Tato kniha mě zkazila.

Silnice je tichá a opuštěná. Teď jsou oba dva zase se svou samotou...

Náhle přišel konec a mně se ulevilo. Už to skončilo a závěr příběhu mě potěšil. Možná že naděje opravdu umírá poslední. Čtení to nebylo snadné, ale to ani realita nebývá. Kdyby se mě někdo zeptal jaké to bylo, bez váhání bych odpověděl, že syrové a studené. Nedá se popřít, že situace vykreslená příběhem není nereálná, ba naopak. Lidé jako Vidar či Gabriel existují. Kéž bychom nikdy nepocítili jejich moc na vlastní kůži. Kéž by knihy jako Pustina byly čirým výmyslem a měly k pravdě co nejdále. Jestliže se rozhodnete číst tuto knihu, ujistěte se, že vaše vytápění je dostatečně silné aby vás zahřálo a hlavně buďte opatrní. Tak zase příště.