RECENZE: Řetěz

„Řetěz je metafora vazeb, které nás vážou k přátelům a rodině. Je to pupeční šňůra mezi matkou a dítětem, cesta, na kterou se musí vydat hrdina, aby dospěl k cíli, a je to i malé klubko sytě červené nitě, s jejíž pomocí Ariadna vyřešila problém labyrintu.

Tato citace skvěle vystihuje téma knihy, aniž by prozradila příliš mnoho. Řetěz pracuje s největším strachem každého rodiče – něco se stane mým dětem. Je to vlastně dokonalý systém manipulace a psychologické hry, jde tu přece o to nejcennější, co rodiče mají. Pokud je čtenář sám rodičem, nebude mu tohle čtení zrovna příjemné. O to ale u beletrie jde především, vyvolat nějakou emoci, ať už kladnou či zápornou, což se autorovi daří skvěle.

Kniha je skládá ze dvou částí. V první společně s hlavní postavou matky Rachel pronikáme do systému Řetězu a potýkáme se se všemi různými útrapami, které se s tím pojí. V této části knihy jsem prožívala velký soucit s hrdinkou a velký strach o to, jak to všechno dopadne. Z celé této části napětí přímo prýští.

Zajímavé je, že celá první část by mohla fungovat úplně samostatně. To by ale kniha byla zhruba o polovinu kratší. S tím se ale autor nehodlal spokojit a rozhodl se příběh posunout ještě trochu dál. A tady, u této druhé části, si nejsem tak úplně jistá, jestli to bylo dobře.

Je sice pravda, že autor dokázal výborně vykreslit, jak se všichni zúčastnění vyrovnávají s následky prožitého traumatu, což většina knih už neukazuje, na druhou stranu ale je potřeba říct, že druhá část knihy už působí spíš jako taková nástavba a nemá tak svižné tempo, jako část první. I zde se místy objevují napjaté momenty, ale tím, že v druhé části jsou dvě časově odlišné dějové linky, vzájemně se zpomalují a čtení už neutíká tak rychle.

Za zmínku ale stojí mytická Ariadna, která je zmíněná výše v citaci, která provází naší hlavní postavu Rachel druhou částí knihy. Je to její způsob, jak se pomocí stylizace do Ariadny vyrovnává s prožitým traumatem a snaží se dostat z pomyslného labyrintu pomocí klubka své červené nitě.

V první části šlo o záchranu životů, v druhé jde o pomstu a hon na netvora. Snaha Rachel dojít k nějakému uzavření tím, že odhalí pachatele, který má svědomí zničení tolika životů, se střídá s retrospektivními kapitolami týkající se, řekněme, zrození onoho netvora. Zpočátku je toto střídání období poněkud zdlouhavější, jak se ale blížíme ke konci, všechno do sebe začíná konečně zapadat a kniha opět nabírá spád.

Nebyl by to ale americký autor, kdyby své dílo tak trochu nezazdil typicky americkým koncem. Nerada bych se tu pouštěla do zbytečného spoilování, ale kdo je obeznámen s termínem „americký konec“ si jistě dá dvě a dvě dohromady. Na to, jak měl autor velice dobře nakročeno, samotný závěr už byl tak překombinovaný a přeefektovaný, že mi to celkový dojem z knihy mírně pokazilo.