Postavy nasáklé dějinami, dobová erudice a působivá čtivost toť Šikmý kostel druhý díl

Vyhněme se hned na samém začátku srovnávání obou dílů zamýšlené románové trilogie. Pokud jsme po dočtení prvního z nich měli v jeho mrazivém dozvuku pocit, že s námi postavy i nadále žijí a prahneme po zjištění, kam je osud povede dál, nemohli jsme ani na moment pochybovat, že by kvalita klesla.

Je nepochybné, že autorka od počátku ví, kam se její narace bude vyvíjet, tempo i styl vyprávění je nastaven, a to, co bude definovat čtenářskou potěchu, určují již jen historická fakta a nálada doby. Byla-li první léta 1894-1921 umazaná od uhelného prachu a zatěžkána těžební prací, která devastuje a šikmí karvinskou společnost, je nepochybné, jak třaskavá budou léta následující – 1921–1945. Na přebalu se na těžebních věžích ukrývají dva hákové kříže a ztracené město se bude tentokrát ztrácet především v národnostním sebeuvědomění.

,, (…) To už ať si nás raději schramstne Henlein jako Sudety! Raději pod Němcem než zpátky s Čechem. (…)“ (s. 361)

I tentokrát nás v ději orientují jednotlivé části, které jsou vždy věnovány konkrétní postavě – Žence, Julce, Barce, Anušce, Wojtkovi, Fance a Halce. Jedná se však pouze o jakýsi klíč k časové posloupnosti, která je vždy uvedena na začátku kapitoly. Postavy totiž existují v propletenci svých osudů, doplňují se a své nelehké osudy šlapou po stejné cestě. Brázdí se životem a nechávají za sebou vzpomínky na dobu, která bila v rytmu česko-polských konfliktů, do kterých se postupně dral refrén druhé světové války.

,,… zdejší lidé žijí v přímce mezi narozením a smrtí, tam pro žádné odvážné plány není místo.“ (s. 477)

Již v prvním díle dokázala Karin Lednická výjimečným způsobem ztvárnit ženské hrdinky, v plné rozmanitosti, od smířené a životem ztrhané Barbory po odvážnou Fanku, která se snažila věcem čelit a toužila se nepodvolit. Tentokrát odvádíme malou Ženku od polámal se mraveneček, ví to celá obora ke snům o životě, který voní kávou a cigaretou, nikoliv uhelnou špínou, až k momentu, kdy jí poprvé zabuší srdce pro Štěpána, který v roce 1938 mizí s Przpepustkou bez prawa powrotu, bez práva na návrat.

Nenávist mezi Poláky a Čechy a otázka toho, kdo jsme, mluvíme-li po našemu, se nasakuje do lidských charakterů. Rubat můžeš, pokud dáš děti do české školy a pokud tak učiníš, ti polští tě kamenují, že ses zaprodal. Tato strhující fakta o událostech, které následovaly v severském regionu po vyhlášení Československé republiky, po skončení první světové války, prolité krví a pocitem zrady, bývají často opomíjená a vnáší do románu pachuť smutné reality a politických otázek. Všechno jakoby se však dělo za mléčným sklem, skrz které se opatrně dívají naše postavy ven, nechávají se občas vyděsit ránou, kdy bouchlo v dole Gabriela, v slzách čekají, zda na seznamu obětí zazní obávané jméno, zametou střepy z rozbitého okna a dále si šeptají, jaké by to asi bylo, kdyby to nevzdali a nechali si půdu jako ti na Moravě. Těm však česko-německé názvy na obchodech za chvíli překryje vlajka hákového kříže a už se do Karviné bojí odjet na veselku, protože by se mohli vrátit a vinice v Hustopečích už by nebyla jejich.

,, (…) Loni v září sem přijel ten jejich vůdce, ten Henlein, a těsně před jeho návštěvou se strhla přestřelka. A letos po anšlusu Rakouska nabraly věci rychlý obrat k horšímu, na shromáždění henleinovců chodí už tisíce lidí. Zdraví se zdviženou pravicí, a dokonce se pokusili vyvěsit prapor s hákovým křížem (…). Vedli tam protičeské projevy, proti kterým Češi troubili a zpívali národní písně. (…) Doma se začínáme velmi obávat toho, co bude. (…)“ (s. 298)

Bolest z těžkých chvil a společenských nepokojů stále se propadajícího města promísí něha lásky, intimních momentů, narození dětí a důvěra v rodinné pouto. Všechny tyto emoce, dějinnou erudici i strhující čtivost, protkanou výjimečnou prací s jazykem, dialektem a dobovou citací, nabízí Karin Lednická v druhém díle románové kroniky Šikmý kostel.

S přečtením by jistě neměl váhat nikdo, kdo hledá působivé dílo v současné produkci, a nebojí se podlehnout jeho kouzlu a smutku, že se můžeme s napětím těšit již jen jednou, a to v závěrečném třetím díle.