RECENZE: Strašidlo minulosti aneb Kapitán Kid v akci

O autorovi

Jaroslav Velinský byl kromě spisovatele také horníkem, soustružníkem (jako jeho detektiv Ota Fink), hlídačem v zoo a vyzkoušel si taky spoustou dalších povolání. Psaní se věnoval od 60. let a ve svých knihách zúročil veškeré pracovní zkušenosti. Není se tedy čemu divit, pokud v souvislosti s ním zaslechnete pojmy jako autenticita a smysl pro detail. Autor je to podle všeho velmi známý a úspěšný, na Databázi knih se velká část jeho děl drží v červených (těch nejlepších) číslech. A co ten Kapitán Kid? Velinský je totiž známý i jako písničkář pod tímto pseudonymem.

Příběh

Strašidlo minulosti je v pořadí osmý román s toutéž hlavní postavou a musím říct, že mi znalost předchozích dílů občas chyběla. Detektivní zápletce příběhu to nejspíš nic neubralo, ale vyobrazení hlavní postavy a jeho kontaktů prostě nebylo úplné. Byl Ota Fink dřív kriminalista? Proč ho v minulosti zabásli? Je to důvod, proč dělá soustružníka? Pokud odpovědi na mé otázky znáte, asi si klepete na čelo, já si ovšem přesně tyto otázky čas od času při čtení kladla a odpověď na ně ani tak neznám.

Celý román je vyprávěn z pohledu první osoby našeho detektiva a musím říct, že Otovo myšlení je opravdu velmi, VELMI detailní. Občas utíká do minulosti, aby nám čtenářům něco objasnil, a každé místo, na které přijde, si velmi pozorně prohlídne (a tedy i popíše). Ota Fink má podle mě myšlenkové pochody detektivního génia i obyčejného ani ne třicetiletého (občas trochu trpkého) cápka, který pro okolí ze své generace vyčnívá zejména tím, že není ženatý a nemá žádné potomstvo. Čtenář na něm navíc ocení jeho brilantní schopnost bezprostředně lhát a když vám padne do noty, tak se občas i pobavíte.

Na co jsem si musela zvyknout, je jazyk, jímž je kniha napsaná. Jedná se o hovorovou až nespisovnou češtinu, na což nejsem zvyklá. Ale po prvních pár kapitolách už mi to ani nepřišlo nijak zvláštní. Mnohem neobvyklejší pro mě byl celý žánr české detektivky z 80. let, která se odehrává ještě dál v komunistické minulosti naší země, a to na konci 50. let. Musím se přiznat, že jsem si knížku vybrala zejména podle obálky, ale jsem za to opravdu ráda, jediná chyba obálky je to, že se poměrně mastí.

Strašidlo minulosti

Zpět do 50. let… Nemusíte se bát nějaké ideologické vymývačky, naopak. Ač kniha vznikala ještě v 80. letech, tedy za režimu, je z postoje Oty Finka cítit určitý despekt k tehdějšímu fungování společnosti, navíc jsou dost jasně a autenticky popisovány tehdejší běžné procedury jako kádrování, systém povyšování/degradace apod.

Celkově je kniha dostatečně napínavá i přes množství detailů, kapitoly jsou krátké a díky tomu má čtenář pocit, že to rychle utíká, alespoň tedy po překonání trochu úmornějšího začátku. Kniha na první pohled působí jako bichle, ale není to tak, má jen něco málo přes 300 stran. Konec jsem pár kapitol před rozřešením odhadla, jen jsem tedy neurčila tak docela správně viníka/viníky, ale takové to hlavní rozřešení jsem trefila. Nebylo to ovšem nijak zbytečně brzo, takže jsem spokojená.

Román se podle mého názoru bude líbit všem příznivcům historické i moderní detektivky, nechybí mu totiž ani dedukce, ani akce. Doporučit jej mohu samozřejmě i fanouškům Jaroslava Velinského, kteří příběh sice asi znají, ale nemají ho zabalený do této pěkné obálky.