RECENZE: Tehdy jsme žili v letní zemi – Příběh o zbytečných dospělácích

Odteď z toho budu vycházet, umínila jsem si, zatímco jsem se loudala zpátky do stodoly. Že se to, čím lidé chtěli být, ale nemohli, dál nese s nimi. Dělá jim to společnost...

Poslední výlet

Není nic lepšího, než strávit léto po boku kamarádů, volnosti a alkoholu. Jedinou kaňkou na dokonalosti může být rodič, který vám je nebezpečně blízko a nehodlá jen tak odejít. Měla to být velká, nekončící pařba v obrovském sídle kdesi na okraji světa, ale bohužel příroda měla jiné plány. Chvíli to vypadá, že by to mohlo fungovat. Dospělí si dělají svoje, partička mladých se poflakuje kolem a krade jim chlast. Poté nastane noc a s tou nocí přijde obrovská bouře, která smete okolí a z letního sídla vyrobí kůlničku na dříví. Teenageři to vezmou jako signál a rozhodnou se vzít roha. Myslíte, že to byl rozumný nápad? Pravděpodobně nebyl, ale to neznamená, že by se z toho nemohla vyklubat pořádná jízda!

Jirka vzpomíná na mládí

Jestli knihu vezme do ruky rodič, pravděpodobně zažije několik nepříjemných zjištění, protože to, jak popisuje autorka ve svém příběhu dospělácké osazenstvo, je dosti nekompromisní. Opravuji: je to zcela nekompromisní. Jednoho by se to mohlo dotknout, naštěstí já rodičem nejsem, takže je to v suchu.

Nad námi se vznášel zhasnutý lustr, jako nezřetelná skleněná medúza ve ztemnělých výšinách stropu. Na stole prskaly svíčky. Ve vzduchu se vznášel něčí tělesný odér...

Tehdy jsme žili v letní zemi

Zažíval jsem pocit upřímné radosti. Poté, co jsem zakusil detonaci své lebky, když jsem se snažil zorientoval se ve všech těch postavách, se mi na tváři postupně rodilo něco, co bych se nebál nazvat úsměvem. Celé to začalo jako obří legrace. Uvolněná atmosféra hrála každou barvou, kterou si dovedete představit, a než jsem se nadál, najednou byla okolo mě zkáza a já se ocitl v obrovském průšvihu. Malých nápověd jsem si nevšímal, a když dorazila apokalypsa, moje maličkost byla jako u vytržení. Autorka umí skvělým způsobem skákat z humorných situací do vážných stavů, a to tak překvapivě, že když se to stalo, musel jsem se v textu vracet o kousek zpět, abych se ujistil, že se mi jen něco nezdálo.

A teď k té mé slepotě, o které jsem se zmínil v úvodu. Anotace leccos naznačuje a doslov to jen potvrzuje a rozvíjí. Moje vnímání situace, ale bylo zcela odlišné. Vůbec jsem v příběhu nepostřehnul to, že přichází klimatický kolaps. Počátek environmentální krize jsem bral jen jako špatné počasí a to, co mělo být apokalypsou, se mi jevilo prostě jako bouřka. Překvapilo mě, že všechna složitá témata dnešní společnosti, kterými je celá novela protkaná, šla úplně mimo mě. Navzdory tomu všemu jsem si ale knihu neskutečně užil a ten bambilion postav, ve kterých se nešlo vyznat ani za zlatý prase, dokážu autorce odpustit.

Jestli se můžete proměnit v nic, můžete se taky stát vším. Až se jednou moje molekuly rozptýlí, budu tady napořád. Volná...

Konec výletu

Pravda je taková, že z toho houfu hrdinů, se našlo několik, kteří mě okouzlili. Takový malý Jack, hrající si na Noema, byl opravdu roztomilý. I když to bylo hlavně symbolické, přišlo mi lynčování rodičů přeci jen docela za hranou, ale chápu, že to bylo součástí hry. Možná by nebylo marné nechat knihu kolovat v kruhu rodinném a poté si o tom souboji generací, který s sebou příběh nese, pohovořit. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.