Recenze na knihu
Ohrožený kruh Adam Chromý

Vlastně mi nejbližší člen rodiny, kterou postihne ztráta, byl paradoxně ten dětský zástupce, Chvílemi malá Ema, která je ještě příliš malá a tak jí souvislosti dochází z větší lehkostí a pak její brácha Dominik který na to šel hákem přes matematiku a čísla. Samozřejmě chápu i postoj jejich mámy, která přichází o životního partnera a její pocity chápu také, byť jsem se naštěstí v této situaci nikdy neocitla. Adama Chromého mám ve svém objektivu jako nováčka a musím uznat, že se mi jeho styl psaní líbí. Sonda do rodiny zasažené tímto opravdovým lidským neštěstím byla napsána skvěle.

Když přijde smrt a vezme si někoho blízkého, každý se s tím vyrovnává po svém. Desetiletý Dominik řeší vše prostřednictvím matematiky. Šestiletá Ema se upnula k pohádce o ztracené rukavici. A jejich máma? Tak ta se snaží udržet rodinu pohromadě, i když už nic nebude jako dřív. U této knihy jsem tušila, že se mi bude líbit, neboť mám ráda příběhy ze života a příběhy o nelehkých lidských osudech. Ale že si mě příběh až takhle získá, tak to pro mě bylo vážně milým překvapením. Od prvních řádků je to silné, smutné a dojemné. Dokázala jsem se do příběhu vcítit a prožívala jsem každičkou stránku. Jsou tu ukázány lidské osudy a lidské vztahy. Hlavně ty v rodině. Je to ze života, takže je možné, že se v některé postav najdete vy, nebudu tu objevíte někoho, koho vlastně znáte. Celá kniha je skvěle napsána. Ač je to smutné téma, je to psáno lehce. Sice jsem prožívala veškeré pocity společně s hlavními hrdiny, ale i tak mi bylo v příběhu dobře a nechtělo se mi od nich odcházet. Rozhodně si potřebuji přečíst i předchozí autorovu knihu, neboť tuším, že i ta by si mě mohla získat. Pokud jste matematicky zdatní, můžete v knize vyřešit nejednu rovnici a slovní úlohu. Já se do toho však raději nepouštěla . Knížku jsem si s sebou vzala do vlaku a nevím, jestli to byla dobrá volba, neboť jsem celou cestu brečela, jako želva.

Všechno nejde vysvětlit matematikou. I když matika a fyzika mají svou logiku. Desetiletý Dominik by si rád vypočítal, proč zrovna jeho táta Luboš umřel. Počítá všechno, jak dlouho bude truchlit on, sestra Ema nebo maminka Marie? Jemu čísla pomáhají a také učitel Viktor, který ho připravuje na matematickou olympiádu. Emě je 6 let a smrt nechápe jako něco trvalého. Pomáhá jí kniha s pohádkou o ztracené rukavici, kterou četla s tatínkem. Střídá se vyprávění Dominika a Marie. Tolik věcí, které každého provází po ztrátě blízké osoby. Poslední slova, nevyřčené věty nebo poslední poslaná sms… nic už nejde vrátit. Z té atmosféry mě mrazilo. Marie se musí vyrovnat se spoustou věcí. Nejde jen o samotnou ztrátu, ale o to, že musí dětem nahradit tátu, o vše se postarat, zaplatit hypotéku..a aby toho nebylo málo, také se vyrovnat s příbuznými. Všichni to s ní myslí dobře, chtějí pomoct, ale je jich v domě už nějak moooc. Vymezit si své soukromí aniž by někoho urazila nebo ublížila, chce velkou dávku odvahy. Sestra, máma, babičky, děda, strejda..její i Lubošova rodina jí jsou na blízku. A věty, které se říkají, při pohřbu, po smrti, o zemřelém, ale i když mohou mít kousek pravdy, v té době je lepší upřímné objetí beze slov. Bravurně vystihnuté pocity různých lidí při setkání se smrtí. Na knihu budu dlouho myslet.