4,5*
Knihou Kůň Převalského jsem se poprvé obeznámila s autorčiným dílem a rozhodně to nebylo naposledy. Maja Lunde si dokáže mistrně pohrávat s jazykem a se způsobem vyjádření, díky tomu se v knize střetávají různé styly, jako je tomu například ve vyprávění z 19. století, kdy je Michailův příběh stylizován do podoby cestopisu. Isa zas píše dopisy svému kamarádovi Larsovi, jenž z Norska i s rodinou odešel, tudíž se jedná pouze o jednostrannou korespondenci. Kdo ví, jestli si dopisy Lars někdy přečte. Tím, že text není jednotvárný, si velmi dobře udržuje čtenářovu pozornost.
Pokud bych měla vyzdvihnout jednu příběhovou linii, byla by to zřejmě paradoxně ta, kde jsou koně upozaděni a do popředí se dostává lidský boj o přežití - příběh z Norska roku 2064. Už jen fakt, že současná situace spěje do podobného bodu, kdy s mocí přírody ani člověk nic nezmůže, působil na mě tento scénář znepokojivě, ale nikoli nereálně. Na druhém místě se u mě umístil příběh Karin a Mathiase, kde byli koně naopak středobodem, navíc zde byla vykreslena problematika závislosti na drogách a jejího dopadu. Na posledním místě se umístila výprava Michaila a Wilhelma, která měla místy hluchá místa.
Když bych to měla shrnout, je úplně jedno, jakou knihou ze série začnete - jestli Historií včel, Modrou, nebo Koněm Převalským -, jednotlivé příběhy na sebe nenavazují, tudíž je výběr jen a jen na vás. Každý svazek seznamuje čtenářem s jinou naléhavou problematikou, před kterou by člověk neměl zavírat oči. Krom silných osudů postav jsem si z knihy odnesla i několik zajímavostí. Vytknula bych akorát to, že klidně mohl být větší prostor věnován podrobnější historii a životu koně Převalského.
Maja Lunde má potenciál oslovit opravdu širokou veřejnost, proto se nelekejte, že její knihy bývají takové malé cihličky, a jděte do nich.