Recenze na knihu
The Last Wild Horses Maja Lunde

tuto knihu jsem obdržela jako bonus, ale není to můj šálek kávy, někomu se bude tato kniha líbit, já ji nedočetla, mám ráda jijý žánr

Príbehy Michaila, Karin a Evy z rôznych období spájajú divoké kone. Román so silnou environmentálnou myšlienkou sa číta celkom dobre, hlavne alternatívna budúcnosť je pochmúrna a ťaživá, s dobre vybudovanou atmosférou. Prvá polovica knihy sa mi páčila viac, postupne sa dej trochu naťahoval a postavy mi prestávali byť sympatické. Michail sa mení z pomerne triezvo pôsobiaceho muža 19. storočia na emóciami ovládaného hrdinu presne podľa klasických diel z čias romantizmu. Fatalizmus, desivé sny, silné city; dosiahol úžasné veci, prekonal sám seba a on tvrdne v emo kúte... Karin bola pre mňa najneznesiteľnejšia postava s tou svojou posadnutosťou divokými koňmi, kedy ju nezaujímalo ani vlastné dieťa. Vlastne ju okrem koní nezaujímalo vôbec nič. Pre mňa nepochopiteľné. Eva prežíva s dcérou v rozpadajúcom sa svete a mladá Isa mala niekedy viac rozumu ako jej matka. Chýbalo mi lepšie vysvetlenie toho, čo sa v budúcnosti stane (v knihe neboli žiadne odkazy na predchádzajúce príbehy od autorky, ktoré som nečítala) – takto to pôsobilo akosi sterilne. Aj divokých koní tam v druhej polovici mohlo byť viac. Sú v podstate len taký doplnok k osobným problémom, ktoré hrdinovia riešia. Kniha je zmes rôznych žánrov, ktoré boli pospájané dobre, autorka má príjemný štýl. Ak by postavy boli sympatickejšie, dala by som lepšie hodnotenie, takto 3* pre lepší nadpriemer.

4,5* Knihou Kůň Převalského jsem se poprvé obeznámila s autorčiným dílem a rozhodně to nebylo naposledy. Maja Lunde si dokáže mistrně pohrávat s jazykem a se způsobem vyjádření, díky tomu se v knize střetávají různé styly, jako je tomu například ve vyprávění z 19. století, kdy je Michailův příběh stylizován do podoby cestopisu. Isa zas píše dopisy svému kamarádovi Larsovi, jenž z Norska i s rodinou odešel, tudíž se jedná pouze o jednostrannou korespondenci. Kdo ví, jestli si dopisy Lars někdy přečte. Tím, že text není jednotvárný, si velmi dobře udržuje čtenářovu pozornost. Pokud bych měla vyzdvihnout jednu příběhovou linii, byla by to zřejmě paradoxně ta, kde jsou koně upozaděni a do popředí se dostává lidský boj o přežití - příběh z Norska roku 2064. Už jen fakt, že současná situace spěje do podobného bodu, kdy s mocí přírody ani člověk nic nezmůže, působil na mě tento scénář znepokojivě, ale nikoli nereálně. Na druhém místě se u mě umístil příběh Karin a Mathiase, kde byli koně naopak středobodem, navíc zde byla vykreslena problematika závislosti na drogách a jejího dopadu. Na posledním místě se umístila výprava Michaila a Wilhelma, která měla místy hluchá místa. Když bych to měla shrnout, je úplně jedno, jakou knihou ze série začnete - jestli Historií včel, Modrou, nebo Koněm Převalským -, jednotlivé příběhy na sebe nenavazují, tudíž je výběr jen a jen na vás. Každý svazek seznamuje čtenářem s jinou naléhavou problematikou, před kterou by člověk neměl zavírat oči. Krom silných osudů postav jsem si z knihy odnesla i několik zajímavostí. Vytknula bych akorát to, že klidně mohl být větší prostor věnován podrobnější historii a životu koně Převalského. Maja Lunde má potenciál oslovit opravdu širokou veřejnost, proto se nelekejte, že její knihy bývají takové malé cihličky, a jděte do nich.