Recenze na knihu
Povídky plzeňské Ondřej Kouba

Povídky jsou opravdu psané poutavě a člověkem, který má k Plzni skutečný vztah, a nevybral si ji jen pro to, že do Prahy zasazuje svoje knihy dneska úplně každý. Mají spád, přímý děj a adekvátní délku, kapitoly jsou taktéž docela krátké a celkem logicky rozdělné, což nahrává četbě po malých kouscích. Jsou zasazené do různých historických období, a pohrávají si i s myšlenkou alternativní historie a otázkou blízké budoucnosti. Bohužel, tím to pozitivní končí. V každé povídce je nějaké zaškobrtnutí, nesrovnalost, nebo historicky doložitelná nepřesnost, která mi četbu dost znepříjemnila (např: husité se opravdu nepřesouvali s vozy spřaženými do vozových hradeb, napřed museli dojet na místo, sundat oj, a pak teprve mohli stavět vozové hradby; stopa, kterou zanechali středověcí templáři ve velké synagoze, která se stavěla až na samém konci 19. století, mi taky nedává smysl). Nevím, jakým způsobem jsou povídky řazené, zda chronologicky, jak je autor psal, nebo jestli je tam nějaké jiné pojítko, či je to nahodilé. Každopádně, hned první povídka je ta nejslabší, psaná hodně zkratkovitě, až útržkovitě, na úkor koherentnosti děje. Do čtení další povídky jsem se ale musela nutit. Zároveň první tři povídky jsou tak nějak na jedno brdo a vlastně svým způsobem dost nuda. Stejně tak hlavní postavy jsou si hodně podobné, většinou mají právní vzdělání nebo jsou to zástupci pořádku, a vždycky mají vysoké morální krédo. Vybočuje jen povídka, kde jsou hlavní postavy děti, kde jejich charaktery vlastně nejsou skoro vůbec vykreslené, ale jsou to skauti, takže zase mají vysokou morálku (tu hodnotím mimochodem jako nejlepší). Každá povídka má samostatný epilog, ale žádná nemá samostatný prolog, přičemž tyto dva útvary by se měly používat v páru a nejsem schopná určit, do jaké míry se autor rozhodl porušit (nebo spíš ignorovat?) toto pravidlo, a do jaké je jen neznalý. Chvílemi mi kniha přišla spíš jako psychterapeutický nástroj, kterým se autor vypořádává s úzkostmi a historickými křivdami, které asi ani nejsou jeho, ale které mu předali jeho předci, trochu říznutý hodinami strávenými u hry Wolfenstein nebo něčím podobným. Jsem na jednu stranu ráda, že jsem si knihu přečetla, na druhou stranu ale na základě této zkušenosti už nemám potřebu si od autora přečíst cokoliv dalšího a nedovedu se přinutit k tomu, dát lepší hodnocení, než dvě hvězdičky. Nebýt posledních dvou povídek, které považuji za nejzdařijelší, byla by jen jedna.