Recenze na knihu
Dívka, která si zaplétá cop Marta Molnarová

Ellie a Suzanne. Dvě ženy, která rozdělují staletí, ale spojuje je síla a vytrvalost. V současnosti poznáváme Ellie. Jako malá přišla o rodiče, ve 29 letech ovdověla, přišla o dům i o práci. Ale nevzdává se. Objevila zapomenutou malířku Suzanne Valadonovou a rozhodne se, že její obrazy ukáže světu. Suzanne žije v sedmdesátých letech 19. století, život se s ní nemazlí, ale ona si jde za svým cílem – bude malířkou. Ač jí osud doslova hází klacky pod nohy, ona se vždy zvedne a jde dál. Miluji knihy o silných ženách, mám ráda knihy o výtvarném umění, oceňuji knihy, ve kterých se dozvím něco nového. A přesně pro to, si mě získala tato kniha. Je v ní vše, co mám ráda, navíc se četla úplně sama a bylo mi v příběhu dobře. Hlavně oceňuji historickou linku o Suzanne. Její život je tu vylíčen tak, že budete cítit zimu a hlad. Uslyšíte projíždět kočár s koňmi a potkáte se v hospůdkách se slavnými umělci. Navíc se příběh odehrává v Paříži, na Montmartru, což je jedno z míst, které mám ráda. Ano, tahle linka byla naprosto dokonalá. S Ellie už jsme měla pár problémů. Ne všechno mi do její linky pasovalo, u něčeho jsem vysloveně až trpěla. Jako kdyby autorka do jejího příběhu potřebovala „nacpat“ co nejvíc a něco už prostě bylo moc. To ale nemění nic na tom, že jsem si knížku užila. Moc mě bavila. Dohledávala jsem si obrazy. Jak ty, které tvořila Suzanne, tak i ty, na kterých seděla modelem. I přes těch pár připomínek vám knížku rozhodně doporučuji. Je skvělá.