„Nemám chuť psát o tak limitovaném světě jako ten, v němž musím dennodenně žít.“

V Arabelle z Marsu se prolíná několik témat: drsné podmínky života na Marsu, námořní válka mezi Británií a Francií a zároveň předsudky ohledně náležitého chování anglických dam a touha po záchraně rodiny. Jak jste k tomuhle námětu došel?

Začalo to větou Genea Wolfa (v knize The Urth of the New Sun): “Kdyby byl vesmír plný vzduchu, burácení hvězd by ohlušilo svět.” V souvislosti s ní mě napadl námět na povídku o tom, jak by lidé zjistili, že je vesmír plný vzduchu… odehrávala by se v sedmnáctém nebo osmnáctém století. Z toho námětu nakonec nic nebylo, ale otázka, jak by lidé s takovou informací naložili, mi nedala spát. Původně jsem přišel s nástinem románu o herečce, které v osmnáctém století baví jednotky na Venuši, ale vyšel z toho příběh o statečné mladé ženě ve století osmnáctém – nejdřív to měl být jediný román, ale nakonec má dvě pokračování. Námět a příchuť knih o Arabelle ovlivnila také moje láska k románům Napoleonské války od Patricka O’Briana.

Pokud byste si musel pro svou tvorbu zvolit jiný žánr než sci-fi, který by to byl?

Můžu si vybrat fantasy? Upřímně řečeno nemám chuť psát o tak limitovaném světě jako ten, v němž musím dennodenně žít. Jaké má tvoření cenu, když se musíte omezit na to, co by se skutečně mohlo stát?

V roce 2010 jste strávil dva týdny v Mars Desert Research Station – v simulované základně Marsu v Utahu. Jakým způsobem se to promítlo ve vašich knihách? Co vám to přineslo?

Nejdůležitější, co jsem se v Utahu naučil, je pravděpodobně to, že když jste venku za hranicemi civilizace, vždycky se potýkáte s nečekanými problémy a jste omezeni na minimum zdrojů, které jste si vzali s sebou. Každý den na Marsu je jako ta scéna v Apollo 13, kde inženýři dostanou hromadu haraburdí a pokyny “tohle musí pasovat do toho a musíte si vystačit s tím, co máte tady.” Celé je to o improvizaci, vynalézavosti, inovativním myšlení. Zároveň nikdy nic nevyhodíte, protože by se vám to později mohlo hodit.

Věříte, že jsme ve vesmíru sami?

Doufám, že ne! Nicméně nelze pominout, že jsme nezachytili žádné signály z technologií podobných těm našim. Přišel jsem s celou řadou fiktivních vysvětlení, proč by o sobě jiný obydlený svět nedával nijak vědět, ale nemůžu říct, že bych kterémukoliv věřil jako vědecké teorii. I kdybychom nakonec takový signál zaznamenali, rozlehlost vesmíru a rychlost světla naznačuje, že se s dalšími formami života dost možná nikdy nesetkám. Nicméně se odmítám vzdát naděje.

Máte námět pro další knihu?

V současné době pracuju na krimi románu ve stylu vesmírné opery. Popisuju ho jako mix mezi Firefly a Dokonalým podrazem zasazeným do světa jako ten v The Expanse.