Paměti vnučky Hemingwaye - recenze knihy Slunce vyšlo

„Svět zlomí každého, a mnoho jich je pak silných na místech, kde je zlomil. A ty které zlomit nejde, ty zabije. Zabije ty velmi dobré a ty velmi jemné a ty velmi statečné, jednoho jako druhého. Jestli nepatříte mezi žádné z nich, můžete se spolehnout, že vás zabije taky, ale nebude na to nijak zvlášť spěchat.“ 

Ernest Hemingway

Mariel Hemingwayová je americkou herečkou, vnučkou spisovatele Ernesta Hemingwaye. Dětství prožila převážně v americkém Idaho, kde předtím žil i její dědeček. Později pak pobývala v New Yorku a Los Angeles. Ve filmovém světě se pohybovala již od svých 12 let. Svou první roli si vyzkoušela ve filmu Rtěnka, režírovaném L. Johnsonem, za kterou byla nominována na Zlatý globus. V r. 1979 byla nominována na Oskara za vedlejší roli ve filmu Manhattan v režii W. Allena. Mohli jsme ji rovněž vidět v hlavní roli životopisného filmu Star 80 (režie B. Foss). Mariel Hemingwayová má dvě dcery a v současné době se věnuje převážně józe, zdravé výživě a životnímu stylu vůbec.

Motiv knihy Slunce vyšlo, je výstižně vyjádřen vlastními slovy autorky:

„Život se mi přihodil, plynul všude okolo a postupně, pomalu jsem se ho naučila řídit sama.“

Její příběh je lepší vnímat spíše jako román o životě - nejprve malé holčičky, později dospívající dívky a pak dospělé ženy, v němž figurují a jehož vývoj zásadně ovlivňují rodiče, sourozenci a prostředí, ve kterém se odehrává. Je určen všem věkovým kategoriím, zvláště pak mladým lidem ve věku dospívajících, neboť právě tehdy se každá osobnost působením všeho kolem utváří.

Biografii Ernesta Hemingwaye raději nečekejte. Autorka nepopírá a naopak plně přiznává, že se jedná o čistou, chvílemi lehce hysterickou autobiografii jeho vnučky, která se narodila až po jeho smrti a o otci svého otce se zmiňuje jen sporadicky. Její zpověď je hodně otevřená, beze strachu z toho, co si o ní budeme myslet.

Hlavní myšlenku této recenze za mě vlastně napsala už sama Mariel v závěru knihy:

„Můj příběh je v některých ohledech výjimečný, protože moje rodina žila pod drobnohledem veřejnosti, ale tahle skutečnost by měla fungovat jako bod dotyku, ne jako zdroj vzdálenosti. Tak jak teď žiju, usmiřuju se s vlastní minulostí a přemýšlím o budoucnosti, snažím se nezapomínat na to, že tu všichni žijeme na stejné planetě, že všichni zvedáme závaží a odkládáme břemena, a že všichni kráčíme tam, kam máme.“

Mariel Hemingwayová vyprávění rozdělila na několik částí.

V té první s ní prožíváme její rané dětství a náhled na „temný“ svět dospělých, ve kterém je očima 4leté holčičky vše komplikovanější než jinde. Hledá z něj východisko a pro sebe jeho smysl. Něco, nač by se mohla soustředit, aby eliminovala všudypřítomné napětí, způsobené složitostí charakterů jejích blízkých – rodičů a starších sester – ale i svého vlastního. Soustředí se na pořádek, čistotu a překvapivě i na péči o domácnost a o ostatní. Hledá řád proto, aby svět držel pohromadě.

Tím se s autorkou pomalu přeneseme do další části, kdy Mariel ve věku 12 let dostane svou první roli ve filmu. Ocitne se v pohádce, pryč od reality svého života, avšak současně v realitě jiné. Popisuje, lehce sebestředně, toto prostředí, včetně zkušeností se známými herci – Woody Allnem, Robertem de Niro, Peterem O´Toolem, Kurtem Russelem, Genem Hackmanem a Sharon Stone a okolností jejího získání role v Základním instinktu nevyjímaje, přičemž zdůrazňuje vše, co se jí na nich nelíbí, aniž by zmínila sebemenší obhajobu. O té mluví pouze u sebe, a to až později v souvislosti se svými vztahy s muži.

„.. dělala jsem, co mi bylo řečeno, nebo o co jsem byla požádána, nevyvolávala problémy, snažila se, aby mě všichni měli rádi, a nechávala ostatní, aby si mě přetvořili k obrazu svému výměnou za cosi podobného lásce..“

V dalších částech pak autorka, jak dostává další rány – umírání matky na rakovinu, předčasná smrt sestry Margaux, duševní porucha sestry Muffet a nakonec náhlý skon otce – uchopuje svůj život do vlastních rukou. Dospívá nejen věkem, ale i postojem. Vdá se a má děti, přestává lpět na herecké kariéře a zaměřuje se na jiné oblasti práce a života vůbec a postupně nachází skutečné záchytné body. Ruku v ruce s tím jako zázrakem přicházejí i radosti a šťastné okamžiky, rány se hojí. Následující životní nástrahy jako krize v manželství, finanční problémy a další, pro jiné nijak výjimečné situace, Mariel už nevnímá osudově, ale řeší je, a to s přehledem.

Vše nakonec v poslední části vyústí do současnosti, kdy hlavní hrdinka má již vše téměř ujasněné, vyřešené a cítí se vyrovnaně. Svůj příběh uzavírá. Vysvětluje plynutí svých myšlenek, přiznává je a za nic se nestydí. Kam jí, i přes prvotní nedůvěru, posunula návštěva indického guru, jak těhotenství zvolila jako východisko, že po smrti svých blízkých, i přes lásku k nim, cítila úlevu. Nevynechává ani to, jak své manželství s velkými obavami neustále srovnávala s manželstvím svých rodičů a snad proto i skončilo. Že na vše zlé zkrátka zůstávají zlé vzpomínky, nikoliv dobré, jak si mnozí z nás namlouvají.

Mariel Hemingwayová nám také, mimo jiné, chtěla říci, že děti mají mít řád. Rodiče jim ho, ve jménu jejich svobody a nezávislosti, mnohdy nedají a ony si pak samy hledají řád jinde, ať už jakýkoliv. A také to, že teprve až když přestaneme potlačovat své emoce, můžeme najít sami sebe. Nevím, zda se tyto pravdy dají zevšeobecnit, ale vím, že každý z nás alespoň něco z tohoto příběhu určitě zažil. Díky bezprostřednímu vyjadřování a dobrému stylu autorky, kniha čtenáře, zvláště ty, kteří rádi filozofují, zaujme a i přes nutkání s ní polemizovat, anebo právě proto, je u čtení udrží.