ROZHOVOR s Holly Black: „Pevně věřím, že všechny lesy jsou kouzelné“

Je to již šest let od prvního vydání knihy Nejtemnější část lesa. V letošním roce dostane české vydání zbrusu nový kabát, na který se spoustu čtenářů a vašich českých fanoušků těší. Proto bychom se rádi vrátili trochu v čase a ohlédli se za tím, jak tento fascinující příběh vznikal. Jak se Nejtemnější část lesa zrodila?

Počáteční inspirace byla představa vílího prince s rohy spícího ve skleněné rakvi. Všude kolem se válely rozbité lahve od piva a zmačkané hliníkové plechovky, protože místní mládež na tom místě pořádala oslavy. Vážně mě zajímal kontrast mezi těmi dvěma výjevy.

Další inspirace přišla z příběhu o Aničce s lískovými oříšky. Hodně jsem toho oproti originálu změnila, ale právě díky němu jsem začala tu knihu psát. Potom jsem musela přijít s postavami: Hazel je obyčejná dívka, která vždycky chtěla být rytířem. Její bratr Ben je požehnaný vílami, ať se mu to líbí, nebo ne. Potom je tu Jack Gordon, podvržené dítě, vychovávané bok po boku s chlapcem, kterého měl nahradit. A nakonec sám chlapec s rohy – kdo to je? Proč je uvězněný ve skleněné rakvi? Pro svou vlastní bezpečnost, anebo pro tu naši?

Po tomto samostatném románu následovala série, která je (nejen) u nás v České republice nesmírně populární – tedy Folk of the Air (česky Krutý princ). I v tomto příběhu se setkáme s vílami a do jisté míry pohádkovou atmosférou. Proč vás právě pohádky, začarované lesy a nadpřirozeno tak fascinují? Má tato fascinace kořeny už v samotném dětství?

Víly se liší od mnoha dalších nadpřirozených stvoření. Nejsou lidé a nikdy jimi nebyly. Nehrají dle lidských pravidel, mají své vlastní zvyky a tabu, které nemají s lidskou morálkou nic společného. Ta rozdílnost – cizorodost – se mi líbí. Navíc je tolik různých druhů víl – a všechny jsou vrtošivé, nebezpečné a plné příběhového potenciálu. Avšak jedna myšlenka, která se mi neustále vracela, je představa vílího ovoce – něčeho tak lahodného, že vám v porovnání s ním všechno ostatní jídlo chutná jako popel. Jde o ničivou formu krásy.

Když už jsme zmínili začarované lesy – je právě les místo, kam chodíte pro inspiraci?

Pevně věřím, že všechny lesy jsou kouzelné. Na tom vstoupit do sebemenšího lesa, nasát vůni tlejícího listí a kapradí, které je zároveň uklidňující a vzpružující, zkrátka něco je. Místo ve Státech, kde jsem vyrostla, a to, kde žiji nyní je poměrně hustě zalesněné, přestože se nachází blízko lidským osídlením. Podobný průsečík divokého chaosu přírody a lidských prostor mám moc ráda.

Máte za sebou řadu úspěchů a literárních ocenění. Vaše příběhy milují tisíce čtenářů po celém světě. Snila jste o takovém úspěchu již od mala? Jak dlouho se věnujete psaní jako takovému a pamatujete si na vůbec první příběh, který jste napsala? O čem byl?

Spisovatelkou jsem chtěla být odjakživa, ale nikdy jsem si nebyla jistá, že mé řádky bude někdo číst.

V osmé třídě jsem napsala román jménem Rytíři stříbra. Skupina hrdinů včetně elfa v něm musela zachránit vampýry, které věznil zlý drak Venthromax. Byla to naprosto příšerná kniha, ale i tak, nebo snad právě proto, pro ni mám velkou slabost.

Máte mezi autory nějaký vzor? S jakými knihami nejčastěji usínáte?

V mládí mě velmi ovlivnili Tanith Leeová, Neil Gaiman, Ellen Kushner a Terri Windlingová.

V současné době čtu hodně odborné literatury – kvůli výzkumu. Na stole mi leží knihy o folklóru, ale i publikace o podvodech a loupežích. Navíc obdivuji tolik autorů, že prostě nemohu vybrat jen jednoho, ale knihy Marthy Wellové mi pomohly přežít pandemii.

Uvažovala jste někdy o tom, že byste se vychýlila z YA žánru? Proč právě ten vás tolik fascinuje? 

Vlastně právě teď píšu román pro dospělé! Psát pro teenagery mě nicméně skutečně baví! V YA literatuře dělají lidé věci vůbec poprvé v životě a činí první velká rozhodnutí o svém životě. To mi přijde velmi zajímavé a podmanivé. Teenageři jsou navíc skvělí čtenáři – jsou chytří a zanícení a rozhodně vám dají najevo, pokud se jim něco nelíbí.

Společně s další velmi populární autorkou Cassandrou Clare jste napsala dětskou fantasy sérii pěti knih Magisterium. Jak spolupráce dvou autorek vypadá v praxi?

Na psaní v týmu je skvělé to, že vás někdo nutí dělat věci, které byste běžně nepovažovali za vlastní. Cassie a já máme takovou šílenou metodu spolupráce – sedneme si do té samé místnosti a v intervalech si předáváme laptop. Bylo to skvělé, protože kdykoliv jsem se ocitla v místě, kdy jsem nevěděla, jak pokračovat, předala jsem počítač Cassie. Potom jsme společně prošly, co napsala ta druhá, a trochu jsme si s tím pohrály, zeditovaly a vylepšily. Vyžadovalo to hodně důvěry, ale taky to byla velká zábava…

Pokud byste si měla vybrat jednu jedinou postavu z vašich knih, se kterou byste se mohla reálně setkat, kterou byste si vybrala, a jak by vypadal váš den?

Asi bych si vybrala Madoc, zvlášť proto, že se v současnosti nachází v lidském světě. Mohli bychom vyrazit na nákup zbraní, vymýšlet strategie, jak eliminovat mé nepřátele, popíjet martini a den zakončit tím, že bychom si opekly křepelku nad otevřeným ohněm.

Na čem právě pracujete, pokud to není tajné?

Teď je to ještě trochu tajné, ale můžu vám prozradit, že teď sice píšu knihu pro dospělé, ale v budoucnu si určitě najdu cestu zpátky do říše víl.