Našli jejího tátu viset na provaze v hospodě naproti

Osmá básnická sbírka Ireny Šťastné nese název Našli jejího tátu viset na provaze v hospodě naproti. Nezní jako titul, ale spíše jako věta zaslechnutá někde za dveřmi, šeptem předávána mezi generacemi. A právě tak působí i celá sbírka: jako tiché, precizní zpracování toho, co se nejen v rodinách přenáší mlčením. Kniha je rozdělena do čtrnácti oddílů metaforicky pojmenovaných podle dnů a oken. Dny se proměňují podle podoby oken – od velkých čtvercových přes neotevřené oprýskané okenice až po bezokenné dny nebo dny, kdy se z oken nelze vyklánět. Každý z nich představuje jiný způsob vidění světa i sebe sama. Šťastná s mimořádnou přesností zachycuje prchavé okamžiky, mezilidské odcizení, mateřskou únavu, stárnutí i všudypřítomné vědomí konečnosti. Její úsporný jazyk nechává vyniknout konkrétním detailům, které získávají symbolickou sílu. Krev, syrovátka, plachty nebo vrzající parkety se stávají nositeli paměti, ztráty i křehké naděje. Intimní prostory vlaku, chalupy, zahrady či ložnice přitom nesou tíhu zkušenosti přesahující jejich zdánlivou všednost. Nová sbírka navazuje na autorčinu dlouhodobou poetiku hledání hranic mezi intimním prožitkem a okolním světem. Přináší syrovou a nekompromisní výpověď o lidské křehkosti, paměti rodiny a tíži prožívané každodennosti, kde se minulost neustále prolíná s přítomností. Uhrančivá, rytmicky přesná a intenzivní sbírka, která bude ve čtenářích rezonovat ještě dlouho po dočtení.

Sdílet