Projekt Kronos – sci-fi, které ukrývá psychologicko-filozofickou úvahu nad světem

Dostáváme se do světa, který nám není cizí, naopak, nacházíme v něm jasnou paralelu se současností. Ostatně píše se rok 2052, doba po třetí světové válce. Vše, čeho se dnes obáváme v tomto prostoru již existuje, ba v tom nejhorším možném vzezření. Po dočtení nám tak dochází, že se jedná o více než pokus mladého kluka vybít svou fantazii v knižním pojetí. Sedíme a díváme se po prostoru. Provokace podprahových myšlenek nám po přečtení otevírá dlouhý prostor k vnitřním debatám.

Prostor

Skončila třetí světová válka, jaderná. Chemikálie dusí, společenský systém se v podstatě rozpadl. Hledají se nové základy už tak rozbitého světa. Dalo by se jen spekulovat, nenacházíme-li se jen ve snaze oddálit již trvající konec civilizace. Prostor jednoho z posledních měst Attiona City dělí plošina, nahoře je Centrum a dole Downtown. Nahoře se mají dobře, dole špatně – jednoduché, čitelné schéma, avšak ne tak docela. Hranice přesahu je v podstatě uvnitř. To nejhorší je oku neviditelné. Aby se lidé z Centra měli dobře, nesmí se jim zbortit základy, na kterých stojí – Downtown. Základy chátrající společnosti, kde lidé upadli do doslovné temnoty – duševní i společenské. Lidé bez motivace, v obklopení drog, špíny, bez vzduchu do plic a všude ta děsivá smrtelná nákaza… Bareš však zachází do docela jiných rozměrů. Není to ani trochu prvoplánové. Rozehrává společenskou hierarchii a ukazuje, že řídící element je často jen malý okruh lidí, kteří manipulativním způsobem lžou ve svůj vlastní prospěch. Lidé jsou tak jen loutkami na herní ploše a my lovíme v obrovském napětí pravidla hry. Role byly rozdány již předem...

Dva "hrdinové"

Aby naše touhy po dějovém proudu byly aspoň částečně ukojeny, nabízí nám autor dva hlavní hrdiny – Jasona a Luca. Ty v ději postupně propojí, avšak nikdy ne doslovně. Žijí odlišné životy, spojené jejich vyvolením. Jason je sehir a sílou myšlenky dokáže měnit ulice, zákoutí a celkové uspořádaní města. To, co je spojuje především, je však jejich determinace prostředím. Jason je nadšený, chce být hrdina, superhrdina. Uvědomuje si své schopnosti. Vytvoří si přestrojení a bojuje s drogovým podsvětím. Luca si vyberou do speciálního programu agentů, aby lovil sehiry, aniž by sám tušil, co přesně to v jeho životě může změnit. Dva chlapci – nadšenec a rezignovaný jedinec. Jsou v knize pro tu svou čitelnost, tak odlišní, tak jiní, přitom tak podobní jeden druhému…Drží nás v dějišti a propojují zdánlivě nepropojitelné momenty.

Komiks

Autor se nebrání zmínit, že inspirační pole pro něj představovaly komiksy a videohry. Možná to udává knize zvláštní rytmus. Obrazy jsou popisovány docela jiným způsobem. V hlavě se nám tvoří komiksové čtverce s typickými komentáři "Arrgh", "PRÁSK" apod. V určitých momentech cítíme, že je to autorův zřejmý záměr. Možná však neplánovaně propůjčil svému vyprávění zcela ojedinělou čtivost a vytvořil zhmotněnou knižní komiksovou scénu. Což po pár stránkách dokáže vtisknout četbě gradační tempo a spád. Geniální.

Retrospektiva

Dílo je velice složitě komponované, především s ohledem na počet postav. Je velice nutné číst pozorně a vytvářet si dějové mapy. Text je útržkovitý a retrospektivní, prolínající se s přítomností a minulostí. Musíme plynout po postavách a hledat spojitosti. Čtenář si vlastně všechno musí složit ve své hlavě. Nápovědu dostává na začátku každé kapitoly – novinový článek, záznam výpovědi, úryvek z knihy. V tomto spatřuji u Bareše absolutní výjimečnost. To s jakou přesností dokáže napodobit danou stylovou oblast, je až neobyčejné. Čtenáře doslova uzavře do dějového prostoru vlastního světa a pokud chceme a věnujeme mu svou soustředěnost, velice rychle nám pomůže se zorientovat. Ani na chvíli se nám však nepodaří předvídat, co přijde. Přesně z toho důvodu jsme nuceni číst stále dál a počet stran (568) nám ve výsledku uteče jako malá novelka.

Filozofická řečnická otázka

Měla jsem obavu, kam mě zavede celý ten prostor sci-fi světa, zda to přinese více než jen fantasijní text. V tomto ohledu je třeba zmínit onu propracovanost za oponou. V některých momentech je kniha opravdu tak silná, že je člověk nucen ji odložit a jen pohlížet do prázdna. Předkládá velice jednoduchou tezi – co je dobré a co špatné? Prostá, ale snad jedna z nejtěžších filozofických otázek. Já spatřuji tajný, avšak podstatný, klíč ve vztazích. Ty rozehrává Bareš, možná předpokladatelně svému věku, lehce idylicky. Snad někdy s patosem, jak důležitá a osudová některá setkání jsou. V kontrastu bídy, špíny a děsu, které tematizuje, je to však docela úměrná vyváženost, která knihu v mnohém osvobozuje. Barevná kaňka v kaluži tuže.

Je to jen začátek

V momentu, kdy se otevírá velice podstatná dějová klička, autor knihu uzavírá a otevírá tak prostor k pokračování. Velice efektivně si pohrává s čtenářským napětím. Možná však o to větší je gradace v mysli. Ostatně pokračující spisovatelská existence Bareše je už dána. Zažehlo se želízko českého sci-fi.

Dávám: * * * * *

Podívejte se na videorozhovor s autorem: